Kampa byla vždycky jedno z mých oblíbených míst. O to příjemnější, o co méně tam zabloudí turistů, kteří to spíš berou ze Staroměstského, přes Karlův most a na Hrad. Roky jsem chodila kolem Werichovy vily, která byla ve špatném stavu, pak se zachraňovala, aby se nakonec vyjevila v celé své kráse. Vždycky mě přitahovala, sálá z ní zvláštní energie. A tak jsem ani na chvíli nepochybovala, když mi Verča básnila, jak kouzelné je to místo, a že se tam musím podívat. To jsem si ostatně umiňovala už dávno, kdyby jen kvůli plastice Otakara Švece, o které jsem četla a nemohla jsem se ubránit pocitu, že ji prostě musím vidět na vlastní oči.

Ale co jsem single, netrávím své víkendy procházkami po městě. A tak jsem se do Werichovy vily dostala až po dlouhé době a právě s Verčou, když ke mně přijela na víkend. A nestačila žasnout. Je to tak krásný prostor. Osobní věci pana Wericha mi vehnaly slzy dojetí do očí. U střípků z divadla a filmu jsem si uvědomila, že Voskovec a Werich jsou další významné osobnosti, které jsem úplně opomíjela, a teď nastal čas to dohnat. No a nad plastikou mé srdce dle očekávání zaplesalo, miluju tohle čisté umění, připomínala mi obrazy Josefa Čapka z toho období, které jsem viděla v Národní galerii. Ale z celého domu jsem se okamžitě nejlépe cítila na půdě, která slouží jako prostor pro setkávání, kulturní akce. Úplně intuitivně jsem se tam posadila a cítila se strašně zvláštně. Poprvé v životě v domě v centru Prahy, a přitom naprosto jako doma. Čas se zastavil, já konečně našla vnitřní klid a odpočívala. Užívala si přítomnosti své úžasné moudré kamarádky. Povídala si s ní s nadhledem o životě, který se mi v tu chvíli zdál neskutečně lehký a smysluplný a krásný. Mrzelo mě, že kavárna dole byla beznadějně plná a my si tak pobyt v budově s takhle zvláštní atmosférou nemůžeme prodloužit.

Měla jsem pocit hraničící s jistotou, že Jan Werich vilu ve skutečnosti nikdy neopustil. Že tolik miloval život a lidi, že se od nich nedokázal odpoutat. A s jiskrou v oku a laskavým úsměvem se po té vile pohybuje spolu s námi. A tak jsem si ještě, než jsme vytáhly paty, slíbila, že ho tam zase někdy navštívím. Snad v týdnu, kdy tam bude větší klid. Abych si mohla pořádně prohlédnout expozici, dát si něco dobrého v kavárně, koupit si knížku, a v podkroví se začíst do skutků, které tvořily osobnost pána, který mě bude jistě odněkud pozorovat a snad bude rád, že my ho máme rádi pořád. A že je ta jeho radost ze života pořád stejně nakažlivá.