A zase to Brno

Důsledná všech svých pravidel, jak se z Brna nezbláznit, a ideálně si ho znovu zamilovat, jsem se tentokrát sešla s Verunkou.

Naše přátelství se datuje od střední školy a dnes je o to vzácnější, že vydrželo i přes to, že jsme se v životě vydaly každá jiným směrem. A měly mezi sebou pár třecích ploch. Ale taky se měly vždycky rády, snažily se vyjít si vzájemně vstříc, porozumět si. Dnes je mi Verunka navíc cenným oponentem hodnot, jako jedna z mála se mi nebojí říct názor, nesouhlasit se mnou a donutit mě tak promýšlet, upravovat a posouvat vlastní postoje.

Sešly jsme se na čáře, jako za dávných dob. Je to místo schůzek všeho druhu, hlavně naslepo. Takže jsem se jako tenkrát bavila těmi zvídavými pohledy. Ne, zlato, nejsem to já. Já navíc přesně vím, na koho tu čekám. Takže se cítím být tak nějak škodolibě nadřazená.

Prošly jsme půvabným centrem a já přemýšlela, jak je zvláštní, že s Verčou jedinou si vždycky připadám, jako by se zastavil čas. Jako bychom si někam vyrazily po škole, bylo nám sotva patnáct a náš život ještě nebyl rozehraný. A to i teď, když jsme musely zpomalit krok, protože Verča je v pokročilém stádiu těhotenství, třetího. A já za to byla ráda, protože jsem se mohla kochat čistou architekturou, nasávat tu srdečnou atmosféru a povídat bez lapání po dechu a hezky si při tom třídit myšlenky. A koukat po chlapech, protože jestli mně se daří pracovně, kulturně, společensky, tak z nás dvou machr na vztah, děti, rodinu, je Verča a já v tomto směru na plné čáře prosírám.

Při výběru kavárny jsem zase sáhla po Le Petit. Cítím se tam prostě dobře. Po letech jsme si vyrazily v klidu, bez dětí, tedy aspoň těch již porozených. Probraly jsme všechno, co je, co bylo a co bychom chtěly, aby nastalo. A udělaly si společnou fotku.

A já se okamžitě začala utápět v naštvání, že byť v porovnání s Verčou téměř nic nedělám, jsem to já, kdo je neupravená, blbě oblečená, tlustá, nespokojená.

A pak mě najednou napadlo, v rámci té retro vlny z let školních, na které se celé odpoledne neslo, jak bych se hodnotila, kdyby se mi tahle fotka dostala do ruky v patnácti.

A úplně spontánně jsem si přiznala, že bych byla u vytržení, že bych se milovala. Že až teď hledám ve všem problém. Že bych tenkrát všechny nedostatky převálcovala svým nadšeným očekáváním života. Že jsem na sebe zbytečně přísná a občas se chci vidět očima té dychtivé naivky.

Co mě na fotce naštvalo dnes, už víte. Ale co by mě napadlo tenkrát?

Wow, s Verčou jsme evidentně kamarádky už patnáct let. To je polovina mého života. Spousta času a důkaz, že musím být docela v pohodě typka a oblíbená, o což teď strašně moc stojím. Záříme, vypadáme šťastně a sedíme ve stylové kavárně, evidentně se nám daří. Nosím pořád skoro stejný účes a ani nevím, proč mě to dojímá. Jsem slušně oplácaná, takže můj odpor k pohybu a blbé stravovací návyky jsem nezlomila a vnitřně asi pořád nejsem úplně srovnaná. Ale i přes to působím jako osobnost, která se sebevědomím nemá problém. Takže jsem překročila svůj vlastní stín. A to je snad lepší, než být hubená. To mě opravdu fascinuje. A nosím rovnátka? Ve třiceti? Wow, tak sebevědomí opravdu není můj problém. Asi bych ho mohla vyvážet. A vlastně kdo ví, co dělám, když si můžu dovolit mít tak vznešené zbytečné problémy, jako jsou křivé zuby a můžu jen tak mimoděk zaplatit desetitisíce za jejich srovnání. Nebo to neplatím já? Mám k sobě pana dokonalého? Někoho, kdo mě miluje, podporuje, stará se o mě? Hmmm, myslím, že ne. Že tahle fotka je výsledek mojí lásky, podpory a péče ke mně samé, jinak bych totiž byla jen stínem toho vědoucího výrazu plného síly, co se mi zračí v očích. Dobře já, jsem na sebe tak pyšná a aspoň na chvíli se mám tak strašně ráda, jak se asi za patnáct let budu mít ráda pořád.

No kéž by, i po těch letech se mám ráda jen občas. Ale zase jsem se úplně oprostila od potřeby být oblíbená a to se počítá, ne?

A při všem tom zkoumání hlubin študákovi duše jsem úplně zapomněla na jeden odvěký fakt. Brno umí překvapit. A mě překvapilo těsně před odjezdem. Neděle odpoledne, poslední hodinu si krátím nákupy, především knížek, jak bývá mým dobrým zvykem. Ale zašla jsem i do Manufaktury, jestli nemají odličovací gel na obličej. Slečna prodavačka mi pohotově odpověděla, že ten bohužel nevyrábí. Ale mají novinku, gel na intimní hygienu, a ten je tak jemný, že se dá použít i na obličej. Na tom jejím se nehnula brva, navíc já působím na cizí lidi autoritativně, přísně, slečna byla o dobrých deset let mladší. Vyhodnotila jsem to tedy tak, že srandu si ze mě nedělá. Ocenila její obchodní a improvizační talent, a tu její novinku okamžitě koupila. S tím, že gelem na frndu si obličej čistit nebudu a použiju ho konvenčně. A víte co? Nakonec čistím. Vzpomeňte si na to, až mě příště potkáte.

S mojí Verunkou…

IMG_8584.JPG

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s