S Luckou jsem se viděla snad jednou v životě, když jsem se přijela podívat na Katčino nové bydlení. Lucka byla její spolubydlící a kamarádka a uvařila nám vynikající oběd. Skvěle jsme si porozuměly a popovídaly. Lucka je jednou z těch, co vás okamžitě nadchnou a inspirují. Najednou vidíte, že to jde v kuchyni s vařečkou i jinak. Má takový přehled a zajímavý život, že odcházíte obohaceni o nové vědomosti a vhledy a všechno dohromady to ve vás zanechá hlubokou stopu. V průběhu dalších let jsme si sporadicky napsaly na Facebooku. A najednou přišlo od Lucky pozvání na návštěvu a Veggie fest. A já řekla, no jasně.

Ráno jsem si šla zacvičit s myšlenkou na pozdější sezení ve vlaku. Když už jsem byla venku, stavila jsem se na chvíli v práci, a potom vyrazila směr Olomouc. Tam už jsem párkrát v životě byla, místní vánoční trhy jsou moje nejoblíbenější, přesto jsem měla problém s orientací a musela si vzít taxíka. V té chvíli jsem začala pochybovat. Chce se mi nahánět v cizím městě vlastně cizího člověka? Ano, před lety jsem z ní měla dobrý pocit, ale potkali jsme se krátce, lidi se mění a já o to víc, co když si nebudeme rozumět. Ale bylo pozdě bycha honiti, a tak jsem si to rázovala po náměstí k místu činu. Tím byla kancelář Strany zelených. Milé překvapení, díky Matěji Stropnickému, a celkově nějakému dospění do bodu, kdy se zajímám o životní prostředí, jsem si je oblíbila. Ještě milejší bylo zjištění, že si s Luckou skvěle rozumíme. Když zrovna neprobíhal casting, nebo jsem nepsala na všechny strany, že v Olomouci zůstávám, protože sedím a koukám, jak krásní a zajímaví kluci vaří geniální veganské jídlo, kterým se potom cpu, povídaly jsme a povídaly. Se zastávkou na výstavišti, kde jsem se potkala se zbytkem organizačního týmu, jsem se neporušená, přesto, že jsem masožravec, dostala až k Lucce domů, kde jsme dolaďovaly poslední věci ke kuchařské soutěži. A protože jsme to prolínaly debatami na všechna témata světa, a taky vínem, skončily jsme ráno.

Moje vysvětlující hláška při ranním překotném přesunu věcí do auta, že jsme chlastaly, teda chystaly, až do rána, se docela chytila. Veggie festu jsem se plánovala zúčastnit jako návštěvník. Všechno vyslechnout, ochutnat a hlavně zjistit, jak moc agresivní tihle lidi jsou, jestli se chci podílet na organizaci dalších festů. Ale hned jsem vyfasovala stánek s pivem, které ani neumím natočit. Řekla jsem OK, dejte mi lidi a já to udělám. Naštěstí se těch lidí sešlo tolik a o tolik kompetentnějších, že jsem mohla nechat pivo žít svůj příběh, smutný v té zimě a dešti, a byla jsem zase volná. Jenže to bych nebyla já, chvíli jsem se rozkoukávala, říkala Lucce šéfe, čímž se jí splnil sen, a já měla hroznou radost z té změny. Fyzická práce na věci, kterou nemám na starost, byla přesným opakem mých dennodenních snah. A pak jsem do toho hrábla. Ani jsem nezpozorovala jak, prostě talent od přirození, a už jsem komandovala šéfa, ať nežere to syrový těsto a sklízí, že máme za chvíli další kolo soutěže. I tím se Lucka náramně bavila a vzala mi vítr z plachet s tím, že ve veganském těstě nejsou vajíčka a tak se na něj peskování našich maminek nevztahuje.

Kuchařská soutěž se povedla skvěle, jídlo na takové úrovni jsem snad ještě neviděla. Měla jsem z celého toho dne geniální pocit. Všichni byli neskutečně milí, z čehož se vytvářela neskutečná atmosféra a energie, a já jsem povyrostla. Protože jsem měla pocit, že jsem zapadla a tím trochu vrostla do Olomouce, a byla platná, tak snad to nebyl jenom pocit.

Až druhý den, když jsem šupajdila zpátky do Prahy, jsem si uvědomila, že jsem neviděla jediný film a neposlechla si jedinou přednášku. Ale i tak předčil Veggie fest všechna má očekávání, tak třeba příště.