Docela jsme se s Terkou pobavily, když jsem si na obědě začala trénovat sílu svojí vůle. Nebo co to vlastně bylo. Možná šaškování z přepracování.

Seděly jsme u Švejka, v poledne narváno jako vždycky, čekaly jsme na placení a v tom vešli dva pánové a bezvýsledně pátrali po místu. Pustila bych je a šla účet vyrovnat ke kase, ale byli mi tak nesympatičtí, že jsem seděla dál a svěřila se s touhle svojí netaktností Terce. Chvilku na to vešla další dvojice pánů, ti už nebyli tak špatní, ale jak jsem se začínala v té své blbé hře vyžívat, okomentovala jsem je slovy lepší, ale ještě bych přitlačila a seděla jsem dál.

A co se nestalo, najednou vešli čtyři krásní, vysmátí chlapi, na které jsem okamžitě kývla. Byli milí, vtipní, děkovali nám, lichotili a jeden z nich Terezce pomohl do kabátu.

Kam se na mě a moji sílu vůle hrabe Nietzsche, kterého jsem zatím úplně nepochopila, ale i tak mám tušení, že ji využívám daleko zábavnějším způsobem.