Ta moje vlastní. Postupem let se proměňovala, i teď se mi mění pod rukama, dokonce rychleji a fatálněji, než kdy dříve a vím, že až přestane, bude smrt.

Je v ní to, s čím jsem se narodila, co mi dalo okolí a co jsem si dala já sama, odráží se v ní, jak přemýšlím. Co jsem viděla, slyšela a cítila, co ochutnala a na co si sáhla.

Je to důvod mých radostí i starostí. Podívala jsem se díky ní na tu nejúžasnější svatbu do Bosny a Hercegoviny, kde se ke mně chovali jako k té nejvzácnější princezně, přestože mě neznali a věděli, že už v životě neuvidí. Žila pár let v Anglii, kde jsem v neděli mohla jít koukat na místní fotbal nebo s kamarádkou na předlouhou snídani. Nebo si třeba zajet sama na výlet na Windsor. Představte si, že jsem tam zabloudila někam mimo oficiální trasu a tak se mi stalo, že se na mě usmál a mrknul člen královské stráže, jen proto, že se to nesmí a že jsme tam v tu chvíli byli úplně sami. A když jsem se chtěla setkat s tím svým top strop chlapem, tak jsem si o to prostě řekla. Na druhou stranu mi komplikuje vztahy s přáteli, poškozuje mě ve věcech pracovních a může do jisté míry za problematický vztah k rodičům.

Právě ona je ale ten pevný bod, kolem kterého se to všechno točí. A ano, někdy je to všechno jen ten metrák mojí živé váhy, ale jindy další osobnosti, které umí přitáhnout a to mi pak připadá, že se kolem ní točí celý svět.

A to je ten pocit, pro který stojí za to žít a za který jsem vděčná až tak, že jsem se ve třiceti prostě rozhodla ji nikdy nezradit. Ať už to znamená cokoliv.