Pravidelně si na závěr roku vymýšlím spousty rozličných cílů. Od prvního se do nich s vervou pouštím. V průběhu času zjistím, že jsem něco nestihla. Něco nejde, jak jsem si myslela, a něco nejde vůbec. A o něco jsem úplně ztratila zájem. A protože boj s časem není už tak dost stresující, začnu dělat spousty věcí naprosto neplánovaně. A tak se poslední čtvrtinu roku obvykle promodlím, aby už byl konec. Zděšená pozoruji, jak se mi všechno sype pod rukama. V takovém stavu se pochopitelně upínám ke starým koncům a novým začátkům, dalšímu hodnocení a plánům.

Rok 2018 byl ovšem výjimkou. Byl to můj transcendentní rok. Zlomila jsem si nohu a přišla tak o iluze, že se o sebe budu vždycky schopná postarat sama. A na tom já si hodně zakládala. Zároveň jsem si do důsledku uvědomila, že sama jsem. Měla jsem častější a silnější deprese, než v létech předešlých, což se promítlo do vztahů. Jako výsledek jsem málem skončila s prací s lidmi, na kterých mi záleží, a která mě z části definuje. Rozešli jsme se s Martinem. Byť ho mám ráda, a neměla jsem se s ním špatně, a ten snovej chlap, co ho měl nahradit, mě nechce, pořád to považuji za šťastné rozhodnutí. Otevřelo mi cestu k sobě. Z mého života odešli po trapných výstupech Katka a Kuba. Mně opravdu blízcí přátelé, kteří mi chybí. Ale ani tak to neumím brát tragicky. Asi jsme si vzájemně předali, co jsme měli. A naopak mi do života znovu a zásadně vstoupilo několik lidí, které jsem potkávala sporadicky. Především Verča, která se nachází ve velmi podobné životní situaci, jako já, a je mi velkou oporou. Navíc máme společné zájmy a smýšlení, takže mi rozšiřuje obzory. Je mi velkou inspirací a soukromou knihovnou. Vždycky, když si od ní nesu sbírku Magorových básní, nebo knížku o tom, jaký fuck up ta První republika byla, cítím, že přesně takhle má moje přítomnost vypadat.

Celý rok 2018 jsem se trápila dvěma základními otázkami. Kdo jsem a co chci. Při hledání odpovědí jsem udělala spoustu chyb, byla často za blbce, a dělala blbce z ostatních. Milionkrát jsem všechno znovu přehodnotila. Cítila jsem zmar, byla na dně a nešťastná. Obtěžovala jsem toho svého top strop chlapa snového, dokud mi nevyhlásil embargo na textovky. Abych zjistila, že opravdu neměl skončit jako můj muž a otec mých dětí. Nakonec je mi tím nejúžasnějším zrcadlem, co znám. A cesta za tímto poznáním věčným zdrojem zábavy mého okolí.

Postupem času jsem přišla na to, že jsem to, co právě žiju. Můžu to definovat rozličnými způsoby, které do jednoho miluji. Chci se posouvat dál, chci vědět. A tohle jsou mé ničím neohraničené touhy.

Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se uklidnila. Začala ke svému životu přistupovat konstruktivně na straně jedné, a dala průchod svým pocitům na straně druhé. Nastřádala se ve mně taková vděčnost za všechno, co se mi děje, že jsem si poprvé uvědomila přítomnost boha. Sotva jsem přestala zpochybňovat každý svůj krok, úplně přirozeně se rozvinuly mé nové zájmy o neoficiální tvorbu u nás v době komunismu, církev, nové formy umění.

Jako mávnutím kouzelného proutku mám cílů poskrovnu a nemají konkrétní tvar. Netýkají se jich ani staré konce, ani nové začátky, pokojně se přelily do roku 2019. A kdo ví, třeba to dotáhnu tak daleko, že je tohle poslední hodnocení přelomu let vůbec.

A abych byla úplně upřímná, chtěla jsem ten přelom trávit tak, jako celý rok, sama, uzavřít kruh. Uzavřela jsem tím akorát Sérii blbých nápadů 2018 a nezbývá, než doufat, že zároveň i tu s devatenáctkou na konci.