Koudelka: Invaze 68 & Archivní záběry Jana Němce a František Skála

Ráno jsem přešla tu krátkou vzdálenost, mezi svým bytem a zastávkou tramvaje. Bylo hodně brzo ráno. Byla zima jako blázen. A tramvaj mě měla dostat do práce, kde to teď tedy opravdu nemáme jednoduché.

V takové situaci mám většinou přání typu, ať už je jaro, ať už je víkend, ať letos místo bonusů dostanu právo označit padesát nejproblémovějších klientů, kterým vypovíme smlouvu. Dnes jsem si ale spontánně zaskuhrala, ať zase píšu, ať jsem zase blogerka. Nic mě nemohlo překvapit víc. A potěšit zároveň, protože to si můžu splnit levou zadní. Respektive oběma předníma.

Když jste sami doma přes část svátků, to se vám to hodnotí a sepisuje. Ale jakmile se zase ocitnete v plném zápřahu, a ještě si vymyslíte něco, jako kulturu jednou týdně, skončíte občas v půl sedmé ráno v mrazu před barákem s takhle prostým přáním na mysli.

Jednou týdně by asi bylo ještě v pohodě, ale nějak se mi to rozplizlo nebo co. A o tom chci psát nejdřív.

Těsně, ale přece, jsem stihla výstavu ve Veletržním paláci.

KOUDELKA: INVAZE 68 & ARCHIVNÍ ZÁBĚRY JANA NĚMCE.

Chcete být překvapeni koncepcí výstavy? Nic si o ní nezjistěte a předpokládejte. Fotky z invaze jasný, záběry jsem přehlídla. Prostě si prohlídnu pár černobílých fotek, na zdech vyvěšených, a mažu.

Jenomže když mě prosklený výtah vyvezl nejkrásnějšími výstavními prostorami, co znám, zamotala jsem se spontánně do poctivých černých závěsů. Ty mě vyplivly do temné místnosti. Zastavěné panely, na nichž se promítaly fotky a záznamy z okupace. Doplněné o zvuky vojenské techniky, rozhlasové vysílání, výpovědi svědků, a celé to bylo tak tísnivé. Přikurtovalo mě to k sedačce na docela dlouhou dobu. A nutilo vstřebávat, přemýšlet, občas vyloudit pár slz nebo úsměv, pozorovat ostatní návštěvníky. Fyzické fotky a knihu už jsem jen tak přelétla pohledem, neschopná toho víc k tématu navnímat.

A už jsem pelášila na další výstavu. Když mě napadne, že bych chtěla něco vidět, nebo zažít, jdu a koupím si vstupenku. Pokud zrovna není k mání, málokdy se k tomu ještě vrátím. Neřeším to nějak systematicky, nechávám to na své intuici. A tak jsem se nesnažila ani rozklíčovat, proč jsem se už tolikrát dívala, jestli někde vystavuje František Skála. A tolikrát vystavoval buď v kombinaci s někým, nebo nevystavoval vůbec. Samozřejmě tu asi byla možnost, domluvit se s ním, a zajít k němu do ateliéru. Ale za prvé, už po těch loňských peripetiích nechci vypadat jako vyšinutá kráva, co pořád někoho uhání. A za druhé, co kdyby se mi ty věci nelíbily, co bych mu k tomu řekla? A co bych mu k tomu ostatně řekla, kdyby se mi líbily, copak já něčemu rozumím? A najednou stačilo přijít na invazi do Národní galerie a výstavu Františka Skály jsem dostala darem ke vstupence. V tu chvíli jsem to brala jako dar od boha, když jsem se uklidnila, přehodnotila jsem to na dar od galerie a pana Skály, ale vděčná té koincidenci jsem zůstala pořád stejně.

A ještě, že se to takhle vyřešilo, protože k tomu můžu přidat opravdu jen pár svých pocitů. Jsou to poctivé a čisté věci, jako z jiného století. Celé je to takové snové, milé a lesní. Nemohla jsem se ubránit rozněžnělým úsměvům, občas jsem asi dala průchod své veselosti a zasmála se nahlas. Čirá radost z lidského umu a nadání.

Odcházela jsem zenově klidná, s povznášejícím pocitem, že se mi mé jednou týdně povedlo ztisícinásobit.

Nehledejte v tom matematickou logiku, hledejte, co rezonuje ve vás, a na jakou výstavu se vypravíte.

IMG_8693.JPG

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s