Něco si přej, Skalkie

Po náročném týdnu, plném práce, akcí a rýmičky, jsem se v pátek zabalila do svého nového norkového kožichu, a vyrazila na víkend do Brna.

Norek je to plastový a z druhé ruky, protože si hlídám svou uhlíkovou, jakož i všechny ostatní stopy. Tedy pokud na to mám zrovna náladu. Poslední dobou nemůžu vystát extrémní přístup k čemukoliv. Jirka říkal, že tohle všechno nestihnu vysvětlit, než na mě nějakej pošahanej aktivista chrstne barvu. Má pravdu. Ale mě to neděsí, protože potom bude času dost. A já tuším, kdo u toho incidentu bude za blba.

Ve vlaku jsem se věnovala hned dvěma svým oblíbeným aktivitám. Četla jsem si. A budila pozornost. Knížákovým Žít jinak, jsem točila nahoru a dolů, když jsem si prohlížela fotky. Chvíli jsem nad průřezem jeho díla byla vážná, z toho pobavená, ale převládalo dojetí. Ať si o něm myslí, kdo chce, co chce, pro mě je to neskutečně citlivý umělec, který trpí nepochopením a negací, které se mu dostává. Zároveň samozřejmě člověk, co si za to může sám, protože se za komunismu posral a svojí negací, na pro mě nezpochybnitelných autoritách, nikdy nešetřil. Nade mnou se houpal norek, já taky nevypadám normálně, na prstech anděla a kříž, krvavé šrámy od dědova kocoura. Předesílám, že můj děda není můj děda, před Vánoci jsem ho adoptovala.

V Brně už jsem byla v takovém rauši umění, že jsem byla ráda, že se z něj nemusím vytrhovat. Přesunula jsem se volně do Rusty Nail clubu. Samozřejmě jsem o něm zase v životě neslyšela, až teď, díky Verče. A přitom ukrývá největší klenot, co momentálně znám. Ale o tom potom.

Toho památného večera vystupovaly v Rezavém hřebíku kapely Něco si přej a Skalkie.

Něco si přej jsou prostě úžasní, talentovaní, nadšení mladí umělci, na které je radost pohledět. Připomínají mi The Beatles v začátcích. Zvláště z frontmana a basačky jsem byla unesená.

Skalkie jsou to samé, bez mládí, a bez Beatles. Ale hlavně s nimi zpívá Verča. A zpívá nádherně. Chvílemi jsem měla až husí kůži a to se mi nestává ani u Káby. To mívám pravda úplně jiné problémy, ale o tom úplně někdy příště.

Jak mi to tak zrovna padlo do Magorova období, měla jsem chuť se jich ujmout, a rovnou vymýšlela, co by se s takovýma skupinama dalo dělat.

Uklidnila jsem se, až se Skalkie na pár písní vystoupil majitel klubu, Pepa Trumpeš. A to už jsem u toho klenotu. Během večera jsem si ho občas všimla, jako sice ne úplně nezajímavého, nicméně postaršího, shrbeného pána, co občas někde zvedne skleničku. To, co předvedl, mi naprosto vyrazilo dech. Zpěv a projev od boha, tohohle být svědkem a umřít.

A když už jsme u boha (nezvládnu ho nikdy napsat s velkým B, prostě to tak necítím), Verča mě seznámila s bubeníkem Mirkem, který mě celý večer nejen zásobil červeným vínem, ale také oslňoval úžasnými znalostmi církve a výklady víry, které souzní s mými. Byl to od ní mistrovský tah, přesně člověk, kterého jsem zrovna potřebovala potkat.

A když jsme si ještě s Verčou vyměnily knížky o undergroundu, Masarykovi a názory na témata společného zájmu, usínala jsem s pocitem, že jsem dostala mnohem víc, než pro co jsem si přijela.

Skalkie v Rusty Nail…

49842990_624117278046560_500717711253307392_n

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s