Usínala jsem opět s pocitem, že jsem dostala mnohem víc, než pro co jsem si přijela.

A to jsem ještě netušila, co zažiju příštího dne.

Tedy ráno jsem se probudila se spánkovým deficitem, a s pocitem, že jsem to přehnala a fyzicky už to nemůžu zvládnout. Oslabená, unavená, s lehkou kocovinou.

V práci průser střídal průser, přesčasy nemalé. K tomu v pondělí Akademie Baťa, úterý Banh mi Makers a Operitiv s Adri, středa Adélky rozlučka, čtvrtek děda. A v pátek se vrátím nalitá ve dvě ráno z koncertu. V pátek, první den, kdy mi začala odeznívat chřipka.

Šla jsem se za našima nasnídat a pohrávala si s myšlenkou, návštěvu zrušit. Nakonec jsem se spokojila s tím, že jsem jim vylíčila, jak příšerně se cítím, že ten výšlap nepřežiju, a že se jdu chystat.

Odplazila jsem se do pokoje a marná sebou flákla do postele. Ale tak jsem se těšila na Verču, Ivču a její malou Apolenku, že jsem se nakonec ven vykopala.

A nelitovala. Za družného hovoru jsme se s Verčou prošly na hájenku. Je to hodně do kopce, ale zároveň nejhezčí část Šumic. Verča vyprávěla, jak by si tam ráda koupila chaloupku, a vybíraly jsme jakou nejlépe. Rozhlížely jsme se, užívaly si ticha a klidu všude kolem, zasněžené krajiny lesa. Čerstvý vzduch mě probral dokonale, nahoře už nebyla po kocovině a únavě ani památka. Pro kavárenského povaleče nezvykle náročný výšlap mě zase srovnal psychicky.

Akorát včas, abych si užila návštěvu u Ivetky, Ivoše a jejich právě narozené Apolenky. Už jen to jméno je nejkrásnější, co znám, a jeho čerstvá nositelka si s ním nezavdá. Byli jsme rádi, že se vidíme, příjemně veselé, srdečné dopoledne nad čajem a životem.

Odcházely jsme úplně unesené. Malou, jak se dalo předpokládat, ale taky tatínkem, který ji lehce zastínil. Snad je to jeho věkem, ale nemám kolem sebe chlapy, kteří by tak evidentně rádi trávili čas se svým mimčem. Kteří to mají takhle srovnané. Většina jich utíká do práce, a těší se, až s dětma půjde něco dělat, protože mimino jim nic neříká. A já si nejsem jistá, že se něco zásadního změní tím, že vezmou dítě na kolo. Vlastně už jsem se zcela vážně zabývala myšlenkou, se rodinou nezabývat, když mě to má proměnit v někoho, kým nevím, jestli chci být, a nakonec o to vlastně nestojí ani nikdo jiný.

No, ale když jsem viděla Ivoše, uklidnila jsem se. Ne, že bych si řekla, že jednou určitě taky takového chlapa potkám. Spíš mi došlo, že nemá smysl každou blbost zobecňovat, a že jsou věci, co dopředu nenapřemýšlím.

Sotva jsem si povzdechla, že nikdy nedělám fotky, přistálo mi jich hned několik na výběr od Ivetky, děkuji…