Nebudu se tvářit, že jsem akademik. Martin chtěl jít na Queeny. Já jsem odmítla, protože si vědomě pěstuji svoji podivnost. A tenhle film viděli všichni ostatní, tím bych body nenahnala. Zároveň jsem si ale byla líná lámat hlavu s náhradním programem. A ještě línější, se za ním vydat. Tak jsem se s nadějí podívala na program Bio Oka, které mám sotva pár metrů od bytu. Pytel rýže, fajn. Zběžně jsem prolítla obsah a vydala to za film, který bych ráda viděla. V tu chvíli jsem neměla ponětí, že je to pravda pravdoucí.

Až na místě jsem se dověděla, že je film součástí 8. ročníku filmového festivalu ÍRÁN:CI. Že nám ho přijel představit sám režisér Kiseye Berenj. A především, že je úplně dokonalý.

Se svou klasicky laxní přípravou, jsem až v Oku ohromeně sledovala, že je to dvaadvacet let starý film, a že je to komedie. Tedy oficiálně drama, ale pro mě je Berenj íránský Forman, nemůžu si pomoct. Byla jsem překvapená, jak blízko má jejich humor k našemu, byť už je občas úplně přes všechny čáry. Čemuž se člověk nediví, život se tam lidmi mazlí ještě daleko méně, než tady s námi. To ale neznamená, že si do toho příběhu nebudete moct promítnout sami sebe, nezaznamenáte podobné problémy, se kterými jsme se potýkali, byť třeba v jiných údobích.

Co se mi líbilo stejně, jako syrový pohled na život běžných lidí v dané době, bylo dané místo. Ulice Teheránu, tak jak tenkrát vypadaly a dnes už třeba kvůli válce vůbec neexistují.

Ani to, že jsem byla z filmu naprosto nadšená, mě nepřesvědčilo, abych se zúčastnila diskuze s režisérem. Nakonec jsem ale naštěstí neměla na výběr, protože naklapal před plátno ještě v závěrečných titulcích. A zvedněte se, íránskému Formanovi v zorném úhlu, no to by mě ani ve snu.

A tak jsem pochopila spoustu dalších detailů, a režisérových záměrů. A hlavně jsem měla hrozně dobrý pocit, že jsem na místě, kde to má smysl. V době, kdy už by mělo být lidem u nás opravdu trapné, řešit otázku uprchlíků s nenávistí a nevraživostí, ale pořád dokola ji takovým způsobem otvírají, je přesně tohle odpověď kultivovaných lidí se srdcem a rozumem na svém místě. Dvě odlišné kultury, jedna s obdivuhodnou snahou vysvětlit a předat to svoje, druhá se snahou to pochopit a přijmout. Vzešla z toho spousta pozitivní, srdečné energie, a poznání, že odlišnost je relativní. Úplně mě dostal až úplný závěr, který pronesl pan Berenj v perštině, jako ostatně všechno předtím. Neměla jsem šanci, rozumět jedinému slovu, a taky jsem nerozuměla, přesto se mi po tvářích začaly kutálet slzy, jako hráchy. Až z anglického překladu jsem se dověděla, že děkoval svojí ženě, a zval ji na pódium. Ženě, která stála po jeho boku celý život, a i teď s ním už půl roku žije v Bratislavě, protože na něj už bylo Íránu na jeden život moc.

To už jsem zase dostala mnohem víc, než pro co jsem šla?

Foto: Galerie ČSFD…