Když ono to do sebe vždycky všechno tak hezky zapadá. Zrovna, když jsem začala řešit, že naprosto nic nevím o jednotlivých církvích, seznámila mě Verča s Mirkem. A zobrazila se mi na FB událost Terezínské půdy Lukáše Lva, pod tímto názvem. Z popisku bylo jasné, že se dovím přesně to, co potřebuji. A tak jsem se okamžitě přihlásila. A přihlásila se taky Adrianka.

Připadala jsem si jako hrdina, když jsem si to v neděli ráno v té zimě štrádovala po městě, razila si cestu za poznáním. A taky se mi vůbec nechtělo, takže jsem byla moc ráda, že mám vedle sebe Adrianku, protože ve dvou se to lépe nechce, a pořád nad námi viselo uklidnění, že když nás to nebude bavit, vytratíme se někam na dobrou snídani.

Lukáš mi byl sympatický od první chvíle, hezký a energický extrovert. V druhé chvíli si to pokazil půlhodinou čekání na opozdilce. Tohle prostě nesnáším. Nesnáším, když jsou lidi, kteří si váží sebe a svého času, jakož i ostatních lidí a jejich času, šikanováni neustálým odkládáním něčeho, kvůli lidem, kteří jsou neschopní. Ano, může se to stát každému, ale má se v tichosti přidat k ostatním a ne být oslavován zvláštními výsadami. Ale ve třetí chvíli jsem křivdu pustila z hlavy, protože nás provedl po tak zajímavých a krásných místech, a předal nám tolik informací a nadšení pro věc, že jsem neměla potřebu se kamkoliv vytrácet a dokonce se v budoucnu ráda vydám třeba na prohlídku Terezína. Byť jsem celý život tvrdila, že to nikdy neudělám. Že je zhovadilost, jezdit na výlety, se svačinou v ruce, na místa koncentrované lidské tragédie. Ale kdo jste informovaní aspoň jako já teď, díky Lukášovi, víte, že Terezín není zdaleka jen tahle smutná etapa.

Za mě určitě stojí za to Lukáše vyhledat, s informacemi od něj se vám otevře nový pohled na svět, a ještě budete zase jednou hvězdou večírku, kamkoliv vstoupíte, protože tohle jsou věci, které tu skutečně moc lidí nezná.