Tenkrát, to jsme ještě měli Instagram, jsem našla jeho fotku s knížkou Marka Švehly, Magor a jeho doba. Aniž by byl kdy předtím Ivan Martin Jirous objektem mého zájmu. Aniž by cokoliv nasvědčovalo, že by se jím měl stát teď, když se pořád zajímám o První republiku a nově píšu osobní blog. Přesto jsem musela hned jít, a tu knížku si koupit. Vnitřní pnutí, kterému se učím podřizovat všechno. A tím se odstartovala jedna ze zásadních lásek mého života. Láska k českému undergroundu, české neoficiální tvorbě v době komunismu. Vlastně i České republice, protože jsem sice pochopila, že je to mnohem horší místo, než jsem si myslela, ale zároveň jsem přišla na to, že si můžu vybrat, co pro mě tuhle zemi bude představovat. A co si budeme, nic mě neděsí víc, než blažená nevědomost.

Zatímco První republika je naší mentalitě a způsobu života už nepoužitelně vzdálená, jsem jedna z lidí, co to dnes vidí tak, že čemu se říkalo komunismus, se jen přejmenovalo na konzum. Krom názvu se lehce změnily prostředky boje proti svobodě jednotlivce. Ale jinak nic zásadního. Svoboda je pro mě především vnitřní nastavení, které mi nikdo nemůže odebrat, je to podstata člověka. S množstvím informací roste hodnota obojího. Nezhroutit se z toho, v čem žiji, začít si budovat vlastní a lepší prostředí, to jsem cítila jako povinnost ke svojí svobodě.

O disentu jsem už věděla aspoň něco. A tak jsem začala číst další knížky o osobnostech undergroundu, ale také církve. Pak jsem se propracovala k tomu, co napsali, s čímž mám do konce života vystaráno. Je toho tolik, co jsem měla už dávno přečíst. Začala jsem naposlouchávat hudbu, od psychedelického rocku už jsem se dostala k punku. Kdyby mi to někdo před rokem prorokoval, vysměji se mu. A v neposlední řadě jsem se začala točit kolem těch, co ještě dnes tvoří. A láska všech lásek byla na světě, Jiří Kabeš a jeho The Plastic People of the Universe.

Loni v prosinci jsem zjistila, že kapela, o které čtu, jako o významném spolutvůrci naší historie, a kterou si pomalu zbožšťuji, vystupuje. Málem mi rupla cévka, a hned jsem koupila lístky na koncert. Byla jsem moc ráda, že se mnou chce jít Verča. Ta se vlastně v tu chvíli stala mým parťákem undergroundu, se kterým si vzájemně vyměňujeme informace, posíláme odkazy, půjčujeme knihy a navštěvujeme akce.

Nějak jsem si nestihla nic poslechnout. Jen jsem s údivem zjistila, že jsou dvě kapely The Plastic People of the Universe, v každé mě zajímají dva lidi. Vydala jsem se na tu s Kabešem a Karafiátem do Mersey Music clubu v Brně. A dobře jsem udělala, protože ta hudba ve mně začala okamžitě rezonovat. A z Kabeše jsem si málem sedla na zadek.

Od té chvíle jsem je poslouchala ve dne v noci. Na to, že si v životě moc nezahráli, bylo z čeho vybírat, původní i nové nahrávky, záznamy koncertů. I dnes mě můžete vidět na ulici, jak se pohupuji a kývám hlavou do rytmu něčeho nepopsatelného, co mi hraje do uší. Nebo mě potkat ve chvíli, kdy recituji, že Kanárek umřel. Není třeba se děsit nebo mi kondolovat, já nepěstuji květiny, natož zvířata. Jediné, co si tímhle pěstuji je moje vnitřní svoboda.

Lednový koncert, zvlášť na tak příhodném místě, jako je pražská Klamovka, byl zážitek z jiného světa. Všechny písničky jsem už dávno znala zpaměti. Členové kapely nebyly jediné legendy, co se tam pohybovaly. Navíc se tam i ve mně něco zlomilo osobnostně. Sama jsem se vyškrábala temným parkem k hospodě, kde jsem sama čekala na koncert a sama ho tam celý prožila. Od té doby chodím hodně ráda všude sama, přestalo mi to být nekomfortní.

Což jako když jsem našla při dalším koncertě, na který jsem se, jako správná muzikantská Liduška, neváhala vydat do Kutné Hory. Vzhledem k tomu, že se konal týden po tom pražském, vyplnilo se mé tajné přání, aby se hrály tytéž písničky, které jsem si znovu chtěla naživo poslechnout.

Nevím, kdy a jak si o věci, na kterých vám záleží, říkáte vy. Ale já zásadně nalitá, nad ránem, na sociálních sítích. Jinak tomu nebylo ani po kutnohorském koncertě, kdy jsem kapele napsala, jestli můžu chodit na zkoušky. Prostě jsem nesnesla představu, že zmeškám jedinou jimi odehranou písničku. Jak se ukázalo, byla to opravdu jen představa. Moc mile mi odepsali, že by mě rádi pozvali, ale nezkouší. Takže nezmeškám nic, protože už se chystám na další koncert, docela se mi ulevilo, že je zase v Praze.

A i když jsem se za tu dobu stala na Plastiky odborníkem, a už přesně věděla, že mě v té hudbě bere viola, a ruší mě v ní saxofon, chtěla jsem vidět i druhou skupinu s Brabencem a Janíčkem, kteří jsou pro mě taky top strop osobnosti. A tak jsem se na ně vypravila do brněnského Metra. Pravda, s lehkou nedůvěrou, protože bombardovali Facebook upozorněním, že začínají přesně v půl a bylo by dobré, kdybychom tam také byli přesně. U Kabeše dvě hodiny zpoždění, žádné zpoždění, nehrotíme, žijeme. Také s lehkou závistí, protože měli narváno. Kabešův koncert v Brně byl proti tomuhle velmi komorní. Ale závidět jsem přestala, když jsem pochopila, že na ně snad nepřišel, krom mě, vůbec nikdo, že jdou všichni na Ducháčka a Garage. Když to mám porovnat, nebe a dudy, z čehož dudy byly tenhle prazvláštní výkon, doražený Kanárkem bez houslí, hodně smutný počin. Ani nemluvím o tom, že měli potřebu si vyřizovat účty s druhými Plastiky. Vím, že Kabeš to dělal nedávno zase na YouTube. A poslední, komu chci bránit chovat se podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí, jsou lidé, díky kterým tu dnes máme svobodu. Přesto si myslím, že tohle na koncert nepatří, protože jejich neschopnost se dohodnout tady nikoho dalšího nezajímá.

Tak tahle je má oblíbená, zdroj: Česká televize. Nosím ji na tričku, a vždycky se dívám po lidech a odhaduji, jestli vůbec někdo ví…