Jedna z mála věcí, které mí rodiče dělali správně, a které se na mě podepsaly pozitivně, byly každoroční dovolené a nedělní výlety po naší vlasti. Často jsem se těšila, milovala jsem zámky, všechny ty příběhy plné lásky, nenávisti a majetku. A často se mi nikam nechtělo. Jet s rodinou, hodiny poslouchat výklady, hodiny se procházet, zdlouhavě cestovat, poslouchat dohadování. Nemůžu ani říct, že bych si toho po těch letech moc pamatovala, přesto jsem o to bohatší člověk. A před ostatními mám náskok, vytvořil se ve mně návyk. Už spíš, než objevuji, nadstavuji ta místa zážitky, které odpovídají mému současnému věku a vědění.

Když jsem se odstěhovala do Anglie, ve výletech jsem pokračovala sama. Po návratu jsem měla přítele, pro kterého bylo cestování také přirozeností, a převzal úlohu toho, co plánuje. S Martinem to bylo jako se mnou, když jsem byla malá. Nechtělo se mně, nechtělo se jemu, stálo mě to spoustu času a energie, plánovat, přesvědčovat, většinou jsme se pohádali, ale přesto jsem tu potřebu dělat něco navíc, nikdy nepotlačovala.

Když jsme se rozešli, řekla jsem si, mám rok, maximálně dva, kdy budu sama. Výlety nechám na potom a zaměřím se na to, co je prohnilého v království mém. Po roce si ale uvědomuji, že už sama s největší pravděpodobností zůstanu, a nemá smysl život dělit na teď a potom. Jediné, co má smysl, je život podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, který obsáhne pro mě podstatné, tady a teď.

A tak už mám v plánu na letošní rok dovolenou v Ostravě. Je tam, pro mě, zajímavá kulturní scéna, a taky to všem ostatním přijde divný. Kde je to pro ostatní divný, začíná moje zábava. Tento článek píšu v Želvím doupěti v Mělníku. A konečně, za sebou mám víkend v Kutné Hoře.

Jako nebyl úplně dobrovolný, rozhodla jsem se jet kvůli koncertu Plastiků. A nebyla jsem tam taky z ničeho jiného ani nadšená.

Dopředu jsem si zběžně našla, co je tam za památky. Nebylo mi divné, že jsou tam koncentrovány snad všechny památky světa. A podívala jsem se na video Janka Rubeše. Vychvaloval v něm Kutnou Horu do nebes všem turistům. No, děkuji pěkně, Janku.

Už z nádraží jsem se takovou tou klasicky hnusnou částí, kolem opuštěných budov, firem všech forem, a bezútěšných paneláků, táhla ve štrůdlu z turistů. Počasí bylo špatné, a tak jsem den v klidu pročetla na pokoji. Jakmile všichni zalezli, vylezla jsem já. Natrénovala jsem cestu na večer do klubu, abych se pak beztak ztratila. Obešla jsem všechny památky, občas jsem byla zaskočena jejich krásou, ale bylo mi až nepříjemné, že je jich tu asi stokrát víc, než se na jedno město sluší. A to je přesně ono, to město na mě jako celek působí špatně. Ubytování, restaurace, muzea, památky, všechno pro turisty. Komerce hrubého zrna, žádný duch, ani památka po reálném životě. Jediné, co mi vykouzlilo úsměv na rtu, byl šachový stolek, ale ten je z Prahy, to se nepočítá. A pak to tam taky mělo nádech Kafky. Z pokoje jsem měla výhled na zámek, který zahalený v mlze, ve mně evokoval příchod zeměměřiče.

Takže za mě totální fuck up, ale i pro takové zjištění se vyplatí cestovat. Přidat vlastní náhled na Kutnou Horu. Osamocený svého druhu. Pro takové zjištění, a koncert PPU, který mě zase naprosto dostal.

Památná Kutná Hora…