Kde přišlo na přetřes téma osobní vyrovnanosti, životní cesty, dávala jsem na odlehčení svou oblíbenou kulturu jednou týdně. A to bylo poslední dobou snad všude, protože se spousta lidí kolem mě motá ve stejně začarovaném kruhu sebepoznávání, jako jsem se motala, hodně bolestivě, loni já. Kdysi dávno, ještě jsem byla s Martinem, jsem si dala závazek kultury jednou měsíčně. Tedy slib, že aspoň v této frekvenci navštívím divadelní představení, výstavu nebo koncert. Na začátku letošního roku už jsem se sebou byla tak srovnaná, že jsem žádné velké přísahání nepotřebovala. A vzhledem k tomu, že už nemusím nikoho nutit, protože prostě chodím všude sama, a profiluji se tak, že je kultura nedílnou, až podstatnou součástí mého bytí, rozhodla jsem se k tomuto závazku vrátit. A rovnou ho rozšířit. Na kulturu jednou týdně.

Nejdřív mě docela stresovalo, jestli to zvládnu, ale pak se mi začal plnit nový diář nejrůznějšími akcemi, a já pobaveně sledovala, že jsem najednou na dvou akcích týdně naprosto mimoděk. U tří už jsem to všem vykládala se smíchem, že spíš budu muset vlastní iniciativu začít brzdit, abych taky udělala něco jiného, a nebyla v nervech. Jenže u vykládání zůstalo, a mě smích přešel ve chvíli, kdy jsem byla na akci denně, a kolikrát jsem se ani na tom počtu nezarazila.

Najednou jsem pekelně brzo ráno vstávala a utíkala do práce, abych udělala co je potřeba, a odpoledne už mohla vyrazit do víru kultury. Ze kterého jsem se vrátila, když nový den začínal. A to ještě často nalitá. Po pár hodinách nekvalitního spánku, jsem opět odhodlaně vyskočila. Rychle dala sprchu, o nějakém mytí a schnutí hlavy nemohla být řeč, takže jsem se napajcovala suchým šamponem a modlila se, aby mi v té palici nezačalo něco žít, a letěla jsem znovu. Totální vyčerpání fyzické.

Taky jsem dopadla přesně, jako se čtením. Což je oblast, ve které jsem to začala pozorovat nejdřív. Zjistila jsem, že si čtení můžu rozdělit do tří vln, nevinné. Když mě v dětství chytly knížky, objevila jsem úplně jiný svět, do kterého můžu utéct, prostor pro snění a vlastní imaginaci. Donedávna cílené. To už jsem četla jen knížky, které jsem nutně přečíst potřebovala, abych si připadala aspoň o něco méně blbá. A teď mě dostihla ve všech směrech vlna třetí. Čtení s vědomím, že o tom budu psát, a že se mě na to lidi budou ptát. A já už tedy nečtu jen pro potěšení, nebo abych věděla, ale taky si během čtení musím formulovat a zapamatovat vlastní postřehy a názory. Totální vyčerpání psychické.

Zarazila mě až totální apatie, do které mě tahle souhra okolností hodila. Tento týden je první, a rozhodně ne poslední, ve kterém byste marně pátrali v mém diáři po kulturní akci. Slovo hovno s takovým potěšením uměl vyslovit snad jen Bondy. S takovým potěšením, s jakým ho říkám já dnes. Na všechny ty otázky, co se snáší na mou hlavu. Co budeš dělat odpoledne? A zítra? Co máš v plánu na státní svátek? Tak aspoň něco na víkend? Hovno! Už toho bylo dost. A třeba budu mít teď aspoň konečně chvíli času všechno sepsat.

Takový ten pohled, když se zeptáte, a pochopíte, že jste měli mlčet…