Rozporuplné pocity. Cirkus prostě není nic pro mě. Přijde mi hrozně nevkusný, a byť se to bojím napsat, ano, primitivní. Nemůžu si pomoct.

A to se u mě v jednu chvíli sešlo několik faktorů, které svědčily pro možnost změny názoru. Docela dost se mi kdysi líbil Biograf od La Putyky. Viděla jsem úžasný dokument na České, o Rosťovi Novákovi, a zaujalo mě pozadí těch vystoupení. Vosto5 je taky cirkus. A konečně, moje snaha o odklon od bohapusté komerce, který značně zúží výběr, zvlášť, pokud se teprve rozkoukáváte, kde teď vůbec hledat.

Od prvního okamžiku jsem na sebe byla neuvěřitelně nasraná. Neskutečně laciná legrace. Mlácení lidí po hlavě tak, aby po sobě vydávali tóny, ze kterých se skládaly písničky. Obecenstvo jako zaplacené, smáli se, tleskali, vyřvávali, a já zvažovala, jestli to mám zapotřebí, co je se mnou špatně.

Úcta k lidské snaze tvořit mě udržela na židličce, ze které mě pekelně bolela prdel. A musím říct, že i já jsem nakonec ocenila nápady, do čeho všeho se dá hudba zapracovat, a jak dokonalým způsobem. Žasla jsem nad talentem těch, kteří uměli dokonale zpívat, hrát na nástroje, a u toho i perfektně ovládat tělo při akrobacii. Teda perfektně. Jedna slečna se při točení v kruhu zavěšeném pod stropem pozvracela. Naštěstí snad nepršelo ani do první řady. Ani jsem to nechtěla psát, ale prostě mi to utkvělo tolik, že to nešlo přejít.

A to je přesně ono, pár věcí mě nadzvedlo, spousta okouzlila, ale pro ten okamžik. S odstupem času mám tak nějak provinilý pocit. Jako bych se dívala na něco, na co jsem úplně neměla. A jinak prázdno.

A tak mám zase na chvíli jasno, a věřím, že nový cirkus to přežije. I beze mě budou mít narváno po strop. Ostatně není to rozchod úplný, jak jsem zmínila na začátku, i Vosto5 je cirkus. A na Jatka mám lístek na Black Black Woods. Jen ta, pro mě typická, představení se budou i nadále odbývat bez mojí přítomnosti.

Foto: Jatka 68

Pro mě nejhezčí část představení…