Zhruba od jaktěživa jsem cítila potřebu něco dělat pro ostatní. Pomáhat. Až loni jsem ale dospěla do bodu, kdy jsem pomohla sama sobě, a začala jsem pro tu potřebu být kompetentní.

O děti se stará spousta lidí, navíc se u nich dá v průběhu života spousta věcí zlepšit. U starých lidí není co odkládat, vždycky jsem k nim tíhla víc, vážila si jich, a podmínky, ve kterých stárnou, mi ne vždycky přijdou důstojné.

I když jsem z toho měla strach, přihlásila jsem se k adopci seniorů.

Nebyla jsem si jistá, jak se s tím srovnám, ale uklidňovalo mě, že to můžu vždycky, bez výčitek zvenčí, vzdát. A moc dobře jsem věděla, že jak už jednou mám pocit, že to mám udělat, nic mě nezastaví, a takhle jsem to stihla ještě před Vánoci.

Představovala jsem si, že dostanu opuštěnou pohádkovou babičku, která mi při procházce, nebo nad kávou v cukrárně, bude vyprávět, jaké to tu bylo za první republiky kouzelné.

A vyfasovala jsem dědu, který měl rodinu, dokonce úžasnou přítelkyni, a ti všichni se o něj moc hezky starali. Navíc moje prvotní informace o něm byla, že má rád sport. Nic na světě mě nezajímá méně, cokoliv dalšího bych byla ochotná si dostudovat, ale tohle je tedy za trest, říkala jsem si.

Dokud jsem mu nezavolala. Po telefonu neskutečně energický pán. Smál se mým vtipům. Vzácný jev. A mně spadl kámen ze srdce.

Do první schůzky. Ty dvě hodiny byly pro nás oba jako rozpliznutá maturita. Jen velmi obtížně jsme hledali témata. Z mé strany se o sympatiích nedalo hovořit. Domů jsem jela přepadlá, s tím, že to buď vzdám, nebo se musím smířit s faktem, že to je opravdu jen jednostranná pomoc, která mi nebude dávat, ale brát. Vnitřně jsem cítila, že se mám zatnout, a zkoušet to dál.

A nelitovala jsem. Velmi brzy jsme zjistili, že máme velké společné téma, divadlo. Děda taky několikrát navštívil Brno a moc se zajímal o jeho vývoj. V tom případě, a u politických debat se obzvláště hodil náš společný smysl pro humor.

Co pro mě ale bylo největším zadostiučiněním, díky kterému jsem se vznášela metr nad zemí, byla proměna, která se s ním udála. Když jsem k dědovi přišla poprvé, měl problémy s chůzí, od kterých mu mohla pomoct operace. Ta se ovšem nemusela podařit. A tak svůj pohyb omezil na svůj byt, a zvažování rizika. Po čase ale úplně ožil, ukazoval mi pyšně doporučení k vyšetřením, poukaz na plavání, byl odhodlán operaci podstoupit a zvládnout. Měl už dokonce vybrané divadelní představení, na které mě vezme. Byl nadšený mým popisem akcí druhé kultury, na kterou jsem se v té době vrhla.

Najednou se ale děda ocitnul v nemocnici, a já z toho svého metru slítla. LDNka je frustrující místo. Potřebovala jsem ho v tu chvíli asi víc, než on mě. Byl tak rád, že mě vidí, a já si uvědomila, jak se rodinné vztahy přeceňují, jak snadné je přimknout v krátké době k úplně cizímu člověku, když jste oba lidé dobří a otevření. Při loučení mi dlouho tiskl ruku a děkoval, asi už věděl.

Věděl, že se vidíme naposledy. Za týden už ho nebylo kde navštívit, než ve vlastních vzpomínkách.

Brečím občas ještě dneska. Říkám si, jak mě tady mohl nechat, aniž se zasmál nad mým raportem, jaké bylo tohle představení. Ale jsem ráda, že odešel ve chvíli, kdy rád vzpomínal na to, co bylo. Ve chvíli, kdy byl rád na světě, a měl všechny ty plány do budoucna.

A vždycky, když jedu přes Čechův most, vzpomenu si, jak mě zkoušel, jestli vím, co je to za most. A já se smála, přeci Váš. A on se radoval nad mou znalostí Prahy.

A navždycky už pro mě jeho mostem zůstane. A já si na tom místě při každé příležitosti vzpomenu na to vzácné krátké shledání.

Tento článek věnuji Barunce. Která to se mnou prožívala od otravných začátků, přes povznášející vývoj, až po ten šok na konci. Byla to ona, kdo mě objal a truchlil společně se mnou. A je to ona, co si teď bohužel prožila to samé u dědy, co byl její děda. Baru, děkuji ze srdce, o kterém si většina lidí myslí, že ho postrádám. Je tam v komoře, a je zároveň v tomhle pro tebe smutném období cele s tebou.