V rámci pořádání minulosti si teď pročítám své dávné deníky. Původně jsem si říkala, že by bylo fajn z nich něco napsat. Teď doufám, že z toho vyváznu bez převozu do psychiatrické léčebny, a rovnou je za sebou trhám.

I když kdyby to na mě v blázinci působilo tak, jak moje nejoblíbenější písnička Kabaretu Dr. Caligariho, Diagnóza, asi by mi ani to tolik nevadilo.

Nepomáhá, že jsou to patnáct let staré věci, zápisky jsou tak sugestivní, že se občas rozhlídnu a překvapí mě, že už jsem jinde. Že už to nežiju. A vždycky se mi strašně uleví.

Ale ne úplně. A tak jsem v pátek obula svoje neoprenový pěnový samochodky, a vyrazila na procházku do Stromovky.

Jenže moje mysl se ne a ne vyrovnat, a tak jsem kroužila po obvodu parku pořád dokola, proti mně běhali za jedno moje kolo dvě kluci, což mi přišlo, nevím proč, zábavné. Zvlášť, když jsem mezi nimi identifikovala historika, který se často vyjadřuje ve Fenoménu underground k podzemní kultuře. Myslím, že jsem ho potkala i na Klamovce, na koncertě PPU. Tak strašně ráda bych se ho zeptala na pár věcí. Ale samozřejmě jsem si netroufla ho obtěžovat při tréninku. Byť to vypadalo, že je to jeho poslední šance. Přeci jen je spíš pražská inteligence, než atlet.

Mně toho atleta nepřišije nikdo tím spíš, takže těch pár kroků, a pitomých úvah, mi pomohlo najít ztracený klid. Aspoň na chvíli.