Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme. Romain Rolland

Ne náhodou ve mně tento citát zarezonoval, když jsem ho četla. Četla, a to budete koukat, v ženském časopise. Asi pod vlivem květnového mámení, jsem zatoužila být ženštější. Ani ne tak fyzicky, tam už to nemá moc kam dál zajít, jako spíš vyzařováním.

Řekla jsem si, že jednou nebudu děsit chlapy tím, že celá sešněrovaná v černém hábitu postávám s pivem v ruce na androšských koncertech, tvářím se přísně, a z rukávů sypu načtená moudra a vlastní odpřemýšlené světonázory.

Jednou jsem chtěla vidět, jako největší problém světa, lehce nedokonale vyskládanou skříň. A od něj si odpočinout tak, že si nad lifestylovým časopisem vymyslím, jak si do té skříně pořídím tyhle kytičkované šaty. Protože to je symbol ženství a romantiky. Na rozdíl od těch symbolů osobnosti a udržitelnosti, co tam mám teď.

Skříň není dodělaná do dneška. Jediné, co jsem si do ní koupila, byly krabice. A ty magazíny mi po zběžném prolistování začaly lézt silně na nervy.

A tak mi nezbývá, než doufat, že se najde někdo, kdo to má ložené stejně, jako já.

Mě totiž na lidech fascinuje především to, co je na nich špatně. Protože tím vybočují z davu, tím jsou. Takže když se do vás bezhlavě zamiluju, může v tom být zakopaný ještě větší problém, než se na první pohled zdá. Může postihnout hned několik vrstev vaší osobnosti. A do toho ty výpady zvenčí.