Ty jsem myslím na blogu, a obzvlášť všem svým přátelům, rozebrala detailně. Protože jsem normálnější, než se jevím, odnesla to jediná osoba. A protože je na světě přeci jen jedna věc, která pro mě bude vždycky důležitější, než někoho uhnat, a to je svoboda jedince, vyvázl z toho docela levně.

Zajímavější je, že když jsme se s Martinem rozešli, říkala jsem, rok, dva, budu chtít být sama. Je to zhruba rok a půl, a já opravdu najednou kolikrát i v tom svém šíleném programu zřetelně vidím prostor pro někoho dalšího. Prostor, který tam snad nikdy předtím opravdu nebyl. A já dodatečně ruším svoji frustraci, že chci, ale nejsem pro to ochotna nic udělat.

Není důvod se děsit, chyby nás poučily. Žádné další výpady zvenčí. Uvědomění si nové situace, a sice, že jsem připravená na vztah, je všechno, co hodlám dělat. Budu se věnovat svému šílenému programu, a při tom bedlivě pozorovat výpady opačným směrem. Začíná mě mrzet, že i já mám své meze, a nechce se mi o nich rozepisovat. Na druhou stranu, meze jsou od toho, aby se překračovaly, takže kdo ví.