Black Black Woods

Nepamatuji si čím, ale bezpečně vím, že jsem Marušku urazila. A ona mi to vrátila jízlivým prohlášením, že nechápe lidi, kteří mají potřebu ventilovat své soukromí široké veřejnosti.

Neměla jsem jí to nijak za zlé, ale okamžitě mě zachvátila panika, že jsem trapná a zbytečná, se svýma hodinama prosezenýma u psaní.

Všechny ty pozitivní ohlasy a příběhy, jak moje reakce na život pomohly v kdejaké situaci, mi v tu chvíli úplně vypadly z hlavy.

Začala jsem vážně uvažovat o tom, že přestanu obtěžovat, a začnu si psát raději do šuplíku. Ale pak jsem měla příležitost vidět Black Black Woods. A otočila jsem o sto osmdesát stupňů. To představení přišlo jako na zavolání, ukázalo mi, co jsem dávno tušila. A překryla panikou. Člověk nemůže dát víc, než sám sebe.

Na Black Black Woods jsem narazila v dokumentu o Rosťovi Novákovi a Jatkách 78. Čtyřhodinové představení o něm, a jeho vztahu k práci a otci, se kterým to divadlo také hraje. Během úvodních dvou třetin se člověk může pohybovat v prostorách Jatek, na tu závěrečnou už buď vydrží v sále, nebo nedostane příležitost se do něj vrátit. Zaujalo mě, že spousta lidí celé představení nezvládne a konec se často dohraje pro hrstku diváků. A dojalo, že když se Rosti zeptali, jestli chce dělat komerčně úspěšnou, nebo velkou věc plnou dřiny, vůbec se nerozmýšlel.

Byť jsem se bála, že ty hodiny nevydržím fyzicky, budu muset na toaletu a přijdu o závěr, nebyla mi příjemná představa, že se z hlediště, pro nízkou účast, stane druhé jeviště, a že na tak psychicky náročnou věc budu sama, vnitřní pnutí mi nedalo šanci. Lístek jsem okamžitě koupila.

Odhodlání vydržet sedět na místě po celé čtyři hodiny, být tam pro člověka, kterému tolik záleží na tom, co vysílá do světa, jsem splnila. Asi mi v tom pomohla i souhra náhod, díky které jsem to pondělí zahajovala třídenní půst, a od časného odpoledne jsem se pro jistotu vzdala i vody a čistícího čaje, jediných průvodců tímto údobím.

Představení mě uchvátilo. Nejen, že mi pomohlo urovnat si myšlenky, potvrdit smysl a odhalit další potenciál mého vlastního konání. Ale vyvolalo ve mně neskutečnou vlnu emocí. Na několika místech jsem přemýšlela o svém vlastním komplikovaném vztahu k rodině. Ale taky o tom, jakou rodinu chci založit já sama. Pláč ze zoufalství a smutku střídal pláč dojetí, a hned zase smích deroucí se z nejhlubšího nitra. Neskutečně na mě zapůsobila Rosťova prostá upřímnost, jeho talent a fyzické možnosti, které nemá strach zcela vydat všanc. V černočerném lese se dělí o nejintimnější životní zkušenosti. Metaforicky i doslovně se svléká donaha. Velikost představení umocňuje Rostislav Novák starší, pro měj jeden z největších performerů naší současnosti. A taky kvalitní orchestr, produkující hudbu, která vás zatlačí do jateční židličky.

Kdyby měl každý v životě vidět jen jedno představení, mělo by to být tohle. Když na to někdo půjdete, dejte vědět, půjdu ráda s vámi. Tedy pokud nemáte problém s lidmi, co mají potřebu dávat sami sebe, protože dva takoví budou na jevišti. A minimálně jeden v hledišti.

Foto: La Putyka

04_hr

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s