Pěknou řádku let jsem si psala deníky. V dětství proto, že jsem si myslela, že prožívám a prožiji něco výjimečného. A je důležité mít o tom záznamy, nezapomenout. Ve chvíli, kdy už jsem se tolik neprožívala, mi zápisky sloužily jako terapie, a byl to silný návyk.

Letos jsem si ty stohy sešitů, jako poslední část pořádání minulosti, všechny přečetla. Stručné dojmy a informace jsem si zapsala, pro potřeby článku v rámci dávání sebe samé. A s pocitem úlevy jsem je zlikvidovala.

Účel to splnilo, moji minulost se mi podařilo konečně uzavřít. Dokonce tak úspěšně, že jsem letos se psaním deníků skončila. Ale bezbolestné to nebylo. Na přechodné období mi z toho, co jsem si oživila, nebylo lehce na duši. Dokonce se mi podařilo i fyzicky onemocnět. A jako jedna z posledních očistných fází, které jsem potřebovala, na základě svého vnitřního pnutí udělat, byl třídenní půst.

Nejsem si úplně jistá, jak jsem přišla na počet dní. Asi, že mi to přišlo jako dostatečná číslice na ověření vůle, přeměnu myšlení, a zároveň mi to nepřipadalo nijak zdraví ohrožující.

Ty tři dny jsem zvládla s přehledem. Přes den jsem byla lehce dopletená, musela jsem se opravdu soustředit, aby mě někde nesrazilo auto. V noci jsem nemohla spát z přemíry energie. Upravilo se mi trávení, osvobodilo myšlení. Vlastně cítím, že si to potřebuji v dohledné době zopakovat.

Nejvíc překvapující na celém půstu pro mě byly reakce okolí. Asi, že jsem o nich vůbec nepřemýšlela dopředu. Velká část lidí to prostě vzala na vědomí, dojemně se přede mnou snažili tajit, co měli kde k obědu, a nekupovali sladké na odpoledne. Zajímali se, jaké to je. S některými mě to dokonce sblížilo, protože očistné kúry čas od času podstupují také. A tak jsme spolu probrali, jak to působí na ně, co jim to dává, jak jsem na tom teď já, co od toho čekám. Zarazilo mě zanedbatelné procento lidí, kteří se nesnažili doptat, pochopit, nebo obyčejně nehodnotit a respektovat. Ale buď mi rovnou řekli, že si myslí, že jsem blbá, nebo jsem zachytila jejich úsměšky, které na sebe chtěli dělat za mými zády. O to víc, že jsem o některých z nich měla vyšší mínění. Ale člověk se vyvíjí celý život. A aby se nevyvíjel nezdravě rychle, je tu přirozený strach z nepoznaného. Myslete na to, když budete potřebovat udělat něco jiného, než budou v tu chvíli dělat všichni ostatní. A myslete na to, když vám bude připadat, že je někdo blbý. I to se může stát, že se ukáže, že není, svět je plný zázraků.