Po přestěhování do Prahy jsem si nemohla nevšimnout všeobjímající obsese Kafkou. Nakonec jsem nevydržela, nakoupila jeho knížky, a té obsesi nejen dokonale porozuměla, ale taky zcela propadla.

Povídky mě nijak zvlášť neoslovily, ale ty tři romány. Jako první jsem přečetla Zámek. A přestože jsem slyšela, jak komplikované dílo to je, jak mě to možná v mém věku bavit nebude, byla to láska na první větu. Knížku jsem přečetla jedním dechem, a už jsem pátrala po Procesu.

Našla jsem ho v oblíbeném 1. Podzemním antikvariátu. V tak dokonalém stavu, že nám s antikvářem nad ním srdce zaplesala.

Kafkovy knihy jsou naprosto nadčasové. Ukazují, jak dokonale rozuměl lidem a systému, který si vytvořili kolem života. Uměl to nenapodobitelně podat ve svých románech, tak nějak citlivě a surově zároveň. Co mě ale na jeho díle uchvacuje nejvíc, je snovost. Byť popisuje problémy, které se klidně mohly stát realitou, a v reálném čase a prostoru, nemůžete se při čtení ubránit pocitu, že se celý příběh vznáší někde v dáli, zahalen mlžným oparem. Stejné pocity u mě vyvolává snad jen dílo Egona Bondyho. A v tomto směru mě nezklamal ani poslední román Franze Kafky, Amerika.

Žádný div, že jsem zaplesala, když mě Verča upozornila, že se brněnské divadlo Husa na provázku chystá na několik dní zabydlet se svými představeními v Arše. A jednou z vybraných her je právě Amerika.

Kafka, Praha a brněnské divadlo. Ideální kombinace. Několikrát jsem slyšela, že kdo chce být známý, hraje v Praze, kdo chce hrát kvalitní divadlo, hraje v Brně.

Asi to ke mně doputovalo z oblasti. Scéna a kostýmy dokonalé, to ráda vyzvednu. Ale herecké projevy mě lehce vyděsily. Na mě moc takové to velké divadlo, plné prázdných gest a hluku, co už se hned tak nevidí. Stejně jako neplatí, čím větší obraz, tím větší umění, ani to, že umíš řvát nejvíc ze všech, neznamená, že dokážeš něco předat. Ale příběh, upřímná snaha a nasazení, a především závěr, z toho udělali nezapomenutelné představení. Kafkova Amerika závěr nemá, a já byla nepopsatelně nadšená, když jsem zjistila, že nejsem jediná, komu Kafka evokuje Bondyho, a do hry ho, i s mou oblíbenou básní promítl.

Foto: Divadlo Husa na provázku