Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát a Kult hanby – hlupáci proberte se

Nebojte se, nejde o mé rupnuté nervy a agitku na vaše svědomí. Toho je poslední dobou všude dost, a byť je to naprosto správně, a jsem za to ráda, jen nerada se pouštím do věcí, co dělají všichni ostatní. Takto se prostě jmenují dvě představení, která si žijí svým nelehkým osudem v Divadle X10.

V době, kdy jsem na ně narazila, jsem načítala, naposlouchávala, názorově a hodnotově se měnila v underground. Už jsem věděla, že na druhou kulturu nikdo nechodí, a podle toho spolehlivě poznala, že tohle druhá kultura je.

Z divadla jsem byla nadšená. O jeho existenci jsem neměla ponětí. V centru Prahy, neskutečně působivé prostory, pro tyhle hry jako stvořené.

Přišla jsem první, a téměř poslední zároveň. Ta hrstka lidí byli ke všemu rodina a přátelé, kteří vydrželi první část, a o pauze se dohadovali, kdo se obětuje a zůstane i na tu druhou.

Já tam byla dobrovolně, a tak jsem si sedla ke stolu, o kterém jsem v průběhu představení s pobavením zjistila, že je součástí scény. Poslouchala jsem pořád dokola jednu písničku, myslím, že to byli DG307? A byla lehce nervózní, co se bude dít dál. Nijak extra mě neohromilo, že se hrálo každou chvíli na jiném místě, že jsme jako publikum stáli a operativně se přesouvali.

Dílo Ivana Martina Jirouse, jakož i okolnosti, ve kterých vznikalo, jsou mi známé. Rozhodně nemám patent na pohled na něj. A ani by nebylo dobře, kdyby ten pohled existoval jen jeden. Nicméně se neztotožňuji s předvedeným podáním. To ale neznamená, že mě nějak nasralo. Myslím, že to stálo za zhlédnutí. Bavili mě herci, ráda jsem si poslechla slova a myšlenky blízká mému srdci.

Když se místo děkovačky zašívali v šatně, a po chvíli vyběhli se zvoláním, pojďte s náma na bar, a v šatně se může kouřit, uvědomila jsem si, jak žalostně jsem vedle nich stará. A jak bolestné je hledání sebe sama. A možná ještě bolestnější je pozorovat to pozérství, co ho doprovází.

Rozpačité dojmy ale naštěstí tímto okamžikem skončily. Druhé, už vlastní autorské představení na mě zapůsobilo neskutečně. Perfektní, jednoduchá a efektní scéna vytvořená na schodišti, tolik citlivé texty a provedení. Bylo znát, že to je něco, co jde přímo z nich. A bylo příjemné, jak jsou si blízcí, a tak přirozeně dokonale sehraní. Byl to tak intenzivní a ucelený zážitek, že jsem odcházela, jako v mrákotách. Nechápavě se rozhlížela kolem sebe, z vlastního světa nemilosrdně vyvržená do Prahy dneška, a vnitřně jásala, že tohle je přesně ono. A zůstalo mi nad tím všechno stát, dokud jsem se zase neprobrala.

Foto: Archiv divadla

Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát a Kult hanby – hlupáci proberte se

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s