Jak stárnu, přibývá v mém životě spousta významných, i bezvýznamných milníků. Letošní Teplá patří jednoznačně do prví skupiny. Dělí můj život na před undergroundem a s ním.

Samozřejmě jsem se tam nevyskytla omylem. Měla jsem načtenou horu knih, nakoukaná kvanta dokumentů, a naposlouchané minimum hudby.

Přesto jsem neměla tušení, do čeho jedu. Měla jsem za sebou sotva pár koncertů Plastiků, na které nechodí nikdo, a když už, tak rozhodně nikdo z undergroundu. Takže jsem jela s pocitem, že underground je mrtvej, a jestli ne, tak se tam ani nedostanu.

Vystoupila jsem v Teplé, po cestě roztomilým motoráčkem vpravdě kouzelnou krajinou. A byla ve mně malá dušička. Hned u kulturního domu jsem narazila na první máničky. Pršelo a z mlžné uličky vystoupily dvě vysoké vlasaté postavy. Připadala jsem si, jako bych se vrátila v čase. Jako by mě měli za chvíli sebrat s otázkou, co tady zrovna dneska děláte, soudružko. To mě totálně nadchlo.

Nadchlo mě i místo samo a lidi obecně. A když jsem se ubytovala, pokecala s ostatníma v baráku, a vyrazila na procházku po krásném poklidném městečku, až do kláštera, přestala jsem pochybovat. Nějak to dopadne. Nevzpomínám si, že by se mi kdy nevyplatilo poslechnout své vnitřní pnutí a udělat něco šíleného.

Jestli se mi něco nepodařilo, tak se nenápadně vmísit a pozorovat, jak jsem si naplánovala. Hned u vchodu, kde jsem si chtěla nepozorovaně koupit lístek, jsem způsobila pořádný humbuk. Sama v Teplé, divný hadry, vyčesanej drdol, úcta bezbřehá, ale v ní přimíchaná spousta drzosti. Na večeři jsem se nedokázala soustředit, já jsem se evidentně nelíbila jim, a tak mi oni začali lézt okamžitě na nervy. Když jsem se odevzdaně dovlekla do kulturáku s tím, že si prostě poslechnu ty kapely a půjdu, že se s nikým bavit nemusím a víckrát takovouhle blbost neudělám, nálada se mi zpravila. Ta spousta nádherných lidí, u kterých se opravdu v obličeji zračí, jak jsou uvnitř dobří a neskutečně svobodní. Nejsem prostě ten typ, co sedí tiše v koutě, navzdory všem předsevzetím. Skočila jsem po první příležitosti a zapředla rozhovor s Blondysem. Mým převozníkem do podzemí. Málem jsem si dala do držky s Irem, který měl problém s tím, jak vypadám, nebo se tak aspoň tvářil. A pak už to šlo ráz na ráz.

Přišla za mnou spousta lidí, většinou už o mně něco věděli, takže jsem si nemohla nevšimnout, že je to kultura, která miluje drby a nové podněty. Ale především taková, co ráda vzpomíná, a drží neuvěřitelně pohromadě. Dojalo mě, když si se mnou lidi vyměňovali kontakty s tím, že se mám ozvat, když budu potřebovat pomoct. A mysleli to smrtelně vážně. Zase z toho na mě dýchly časy minulé, pocit, že tímhle paktováním dělám něco, co se nemá, a musím být připravená na postih, přičemž vím, že mám za sebou lidi, kteří mě v něm nenechají samotnou. Až zpětně mi dochází, jaké jsem měla štěstí na to, s kým jsem se setkala, a jak jsem byla spontánně přijata.

Co se koncertů týkalo, zaskočilo mě, že hraje tolik kapel, je to roztahané od odpoledne do ranních hodin. Slyšela jsem samozřejmě o Primitivech a hmotě, vzhledově mě zaujal Kabaret Dr. Caligariho, ale neslyšela jsem nic od nikoho a byla zvědavá, jak to na mě zapůsobí.

Pozornost jsem měla otupělou pivama, co jsem tam poslala, a lidma, co jsem tam poznala. Jako dnes vidím, jak jsem se zavřela na záchod a začala skákat radostí, že jsem odteď tohohle součástí. Abych vylezla jako světačka, a zaposlouchala se do toho, co Kolja pro letošní oslavu vybral.

The smoking Heads and Methud special Sauce mě nijak extra nebavili. Hrozně mě zaujalo hrozně, geniální počin z Brna. Umělá hmota byla přesně, v co jsem doufala. Dino Vopálka je naprostý šaman. Nikdo mě v životě tolik nebavil. A je to jeden z těch, kvůli jejichž koncertům objíždím republiku. The Primitives Group, pro mě kapela, která to celé odstartovala, a mám ji v nesmírné úctě, i když k čemu má androš úctu. Ale mám velký problém s převzatým repertoárem a texty v angličtině obecně. Kabaret Dr. Caligariho pro mě naprosté zjevení, špička. Vlastně jediná kapela této akce, kterou jsem si okamžitě kompletně naposlouchala, a která vytěsnila na hodně dlouhou dobu veškerou jinou hudbu z mého každodenního života. Psychadelická Barborka hrála jako poslední, a nevím, jestli to bylo proto, ale docela mi lezla na nervy.

Foto: Bohumír Langmaier