Matně si vybavuji, že jsem si nastřádala filmy oblíbeného režiséra Jaroslava Papouška, a jeden víkend si udělala, na mé poměry, odpočinkový. Všechny jsem je sjela mezi fanatickým uklízením.

Už dávno jsem ho milovala, jako scénáristu svých oblíbených filmů. Lásky jedné plavovlásky, Intimní osvětlení, Hoří, má panenko, a především mého nejoblíbenějšího filmu Černý Petr.

K tomu jsem si dokonce pořídila a přečetla jeho knížku. A jsem z ní nadšená, je daleko naivnější a jemnější, než vyzní film. Krásně zachycená poezie mládí a první láska. Jsou okamžiky, na které se nezapomíná, a jeden z nich, jak jsem ležela konečně u sebe doma v posteli, s nohou celou oteklou a bolavou, protože mi před sotva pár dny sundali sádru. Do oken mi svítilo slunce, větřík si pohrával se záclonami. Četla jsem ten roztomilý příběh a byla zase tak nějak docela šťastná. I když jsem se nemohla ubránit lítosti, že mě už nikdy nic tak něžného, jako první láska potkat nemůže.

Buzarem o zeď zpět k tématu.

Až teď jsem ale zjistila, že je režisérem filmů, na kterých jsem vyrostla. Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka, Homolka a tobolka. Netřeba představovat.

A dalších, které jsem teď tedy poctivě dokoukala.

Nejkrásnější věk je naprostá pecka. Je to celé Papouškovsky poetické, děj se neodvíjí, ale vznáší, a ty krásné postavy a kouzelné hlášky.

Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi se mi ani po tak krátkém čase od zhlédnutí vůbec nevybavuje, takže to ve mně nic nezanechalo, snad jen obrazy, kde vystupoval režisér sám.

Konečně si rozumíme, film, co se mi vyloženě nelíbil. Vidět ho v dětství, a to dětství prožít ještě pro jistotu o pár let dříve, než se mi povedlo, pak možná. Dnes mě to míjí bez elementární schopnosti porozumět.

Žena pro tři muže taky trochu šok. Vůbec netuším, co tím chtěl básník říci. A co se to tam proboha motalo všechno za lidi v jak šílených vzájemných poměrech.

Všichni musí být v pyžamu, je pro mě Papouškův návrat z hlubin, dobré téma, hezky zpracované, docela nadčasové a bylo se čemu zasmát.

Cesta kolem mé hlavy na mě působila obdobně, jako Všichni musí být v pyžamu, jsou to zvláštní věci, se zvláštní energií, kterou uměl svému umění Jaroslav Papoušek propůjčit, a tak stojí za to, se na ně podívat.