S touhle výjimečnou kapelou jsem se setkala poprvé v Teplé. V rámci Koljových letošních narozenin, jak jsem se už zmiňovala.

Ještě ani nestačili vystoupit, a už mi všichni nadšeně kladli na srdce, ať si počkám, že něco zažiju. Staří chlapi s výrazy nadšení malých dětí, a hned zase pýchy, jako by Kabaret vymysleli. Bylo to tak milé, podnítilo to moji zvědavost.

Na první pohled mě zaujaly kostýmy. A mládí. Atributy, které v androši nejsou obvyklé.

Na ten druhý skvělá hudba, krásné texty, a talent, který prostupuje vším, co tohle uskupení udělá.

A konečně na třetí, že jsou to neskuteční šamani na pódiu. Sotva ho však opustí a sundají masky, jsou to ti nejmilejší kluci pod sluncem, kteří si v klidu popíjí pivo mezi svými fanoušky.

A ti je za to všechno dohromady prostě milují.

Jsem jedním z nich.

Okamžitě po návratu do Prahy jsem si Kabaret Dr. Caligariho poctivě naposlouchala. A stala se na něm totálně závislá.

Žádný div, už dřív, když jsem začínala s PPU, jsem si všimla, že zabírám zásadně na jakékoliv smyčcové nástroje, saxofon a překvapivě theremin, a tady je to zastoupeno všechno.

Samozřejmě jsem si načetla všechny ty americké a bavorské vlivy, ale jak žádnou zahraniční hudbu neznám, tak to se mnou nehnulo, a slyším v tom úplně jiný věci.

Začala jsem Vzkříšením, aniž bych tušila, kdy co vyšlo, a jakou to má posloupnost. Co mě zaujalo jako první? Fakt, že je každá písnička naprosto jiná. Neměla jsem pocit slitého alba, jako mám většinou, tedy že mi přijde jedna věc jako druhá, a začnu je rozeznávat a oceňovat až časem. Tentokrát jsem oceňovala na první dobrou. A hned potom opravdu krásný citlivý texty.

Postupem času jsem se propracovala k zjištění, že Vzkříšení je zatím moje nejoblíbenější album Kabaretu. Mám tam milion pět oblíbených slovních spojení, jako nás bláznů, při kterých se vždycky usmívám, a představuju si všechny ty blázny, co znám, a co jsem s nimi za tu krátkou dobu už zažila. A milion pět oblíbených výkřiků, ty v Ukradené identitě ve mně zase evokují Brabence. Ani v případě této kapely mě úplně nebaví angličtina, překvapivě mi nevadí němčina. Co mě baví úplně nejvíc z celého alba je Svobodný dům. Potom taky Hodina S.

Hry pro Marii. Tak samozřejmě . Žádná undergroundová báseň, kniha, skladba, se bez hrdinky tohoto jména prostě neobejde. Tahle si svým příběhem s tou biblickou nezavdá. I toho album má pro mě své nej. Je na něm má naprosto nejoblíbenější písnička Kabaretu Dr. Caligariho, kterou už se asi trumfnout nikdy nepodaří, Diagnóza. Pocit z ní mi teď lehce kazí vzpomínky. Můj poslední kluk a výlet do Bohnic. Za to ostatně taky může Kabaret. Potkali jsme se na křtu jejich desky. No přesto jsem z ní pořád naprosto vyřízená, je taková snová. To krabičky babičky a Z kulí pulec jsou zase hrozně vtipné. Dál bych vyzvedla Uranovej důl, zase věc, co ve mně rezonuje nějak víc. U klínu v Tajemném šarlatánovi si vždycky vzpomenu na Mejlu. Pro Kristovy rány zase ten Brabenec, taky jedna z mně bližších.

K desce Mupy Mup se váže ten úžasný křest s neúžasnými osobními důsledky. A skandál. To když byla na FB zakázána reklama na klip k ústřední písni, protože jsou prý sexuálně provokativní nebo přehnaně vyzývaví. Jak je tak znám, šla bych ještě dál, jsou obojí! Z Mupy Mupích písniček vybočuje Tanec se strachem, zajímavá věc, co mi způsobuje deprese. Potom Podrob se, to mám hrozně ráda, vyvolává ve mně emoce pozitivní a nemůžu tam ze saxofonu. Čtvero ročních období Mirka a Franty 1985 vybočuje z jejich tvorby. I všeho ostatního. Hudebně bizár, hrozně vtipný text, v tom kamuflovaná jedna velká pravda.

Určitě doporučuji nejen chodit na koncerty, naposlouchat, ale taky přečíst Diskografii na stránkách Kabaretu Kabaret doktora Caligariho. Příběhy krásné, až mrazí. Všechno promyšleno do posledního písmene.

Nemohla jsem si při tom zanoření nevšinout, že Albert Caligari je lehce úchylná bytost. Budu to mít na paměti, až spolu příště půjdeme na pivo.

Foto: Kabaret Dr. Caligariho