Dokud jsem se nad tím nezamýšlela, říkala jsem, že mám dvě míry hodnocení umění. Na to profi jsem jako pes. A to, co vytváří lidé ve svém osobním čase, hodnotím mírněji.

Ale fakt je ten, že v obou případech mi jde o můj vlastní pocit z dané věci, a ten je prostě u neprofi kousků občas tak nějak opravdovější, s tou upřímnou snahou, pochybováním o sobě.

Jsem ráda, že jsem na to přišla před skládáním názoru na představení Mentální striptýz. Protože toto taneční dílko sice vytvořili profesionální tanečníci, ale energie z něj vyzařující, je ta pořádná, kterou cítím většinou u lidí, kteří tvoří umění ve volném čase.

Ono i publikum bylo trochu takové mamka, přítel, kamarádi, a tak to celé působilo o to srdečněji.

Moc nadějí jsem do představení nevkládala. Zjistila jsem, že můj kolega a kamarád v něm vystupuje, a byla jsem prostě zvědavá. Jestli něco opravdu umí, jak může takové divadlo vyjádřené různými styly tance vypadat.

A jak už to tak bývá, když nic nečekám, byla jsem zaskočena hned několikrát.

Na začátku, když jsem napochodovala do divadla a rovnou padla na silně kulhajícího Míšu. Zklamaně jsem pronesla, že to tedy tančit nebude. A padla mi brada, když s úsměvem, který ho nikdy neopouští řekl, že bude.

Potom, když jsem zjistila, že se nejedná o jeden příběh, ale několik kratších. Kostýmy a stylem tance a hudby tak rozmanitými, že jsem byla po celý večer ve střehu. Sjednocujícím prvkem bylo téma běžného života. A konferenciér, který byl mile vtipný.

Jak už jsem se zmínila, překvapila mě energie a reakce publika, to ale nebylo nic proti tomu, jak mě překvapily reakce vlastní.

Od nedávných zkušeností s novým cirkusem nic nenasvědčovalo tomu, že by mě to mělo nějak zvlášť bavit. No, opak byl pravdou. Vnímala jsem hudbu, se zatajeným dechem visela pohledem na tanečnících, chvílemi se smála, nebo zase slzela dojetím. Zase jednou věc, co mi něco dala, vydolovala ze mě emoce, přenesla mě na chvíli do vlastního světa.

Foto: Městská divadla pražská