Androš jsem týden i s cestou, jestli vůbec. O Romku Hanzlíkovi jsem se dověděla bohužel rovnou v souvislosti s jeho smrtí. A koncertem při té příležitosti pořádaným.

Pořádaným zrovna, když jsem tu měla mít na návštěvě kamaráda z Británie. Bylo mi líto, že se nezúčastním. Tolik, že jsem se rozhodla vzít Davieho s sebou.

Je to muzikant, a beztak jsem mu chtěla ukázat, že Praha, o které mu léta básním, nejsou rozhodně jedny přepleskaný hodiny a nevkusný krámky s nevkusnými suvenýry.

Za ty dny, co jsme spolu trávili, věděl něco o našich dějinách od První republiky, na kterou jsem se donedávna soustředila. Přes komunismus, na který se soustředím teď. A při potulování kolem hradu jsem si neodpustila zhodnotit současnost. To všechno doprovázeno mým spokojeným smíchem, že mu můžu nakecat cokoliv, že je to čistě můj výklad, a musí si sám všechno dohledat.

Pod mým vlivem přišel do Meet Factory plný očekávání, obav. A zásobený pořádnou dávkou drbů o lidech, které tam potká, i těch, u kterých už to bohužel není možné.

Šetřila jsem ho, i tak ale viděl Garage, Heryána, Visací zámek, Plastiky, a pár písničkářů.

Já se dověděla víc o dalším výjimečném člověku, se kterým jsem se minula. Přispěla na dobrou věc, potkala milé známé, a poslechla si milovanou hudbu.

Největší radost mi ale udělala Davidova reakce. Nic podobného ještě nezažil nikde na světě. Fascinovala ho energie a podpora, kterými hudbu oceňujeme, bez rozdílu, pokud jde o její kvalitu. Řekl mi, že i když nerozumí textům, chápe moji posedlost Plastiky. A nejvíc ho dojalo, jak se k sobě navzájem chováme. Jak jsme k sobě milí, ohleduplní, všímáme si jeden druhého, a neváháme přispěchat s pomocí.

Pocta ho ovlivnila do té míry, že se bude do Čech vracet, začal skládat novou, lepší hudbu, něco z toho jsem už slyšela.

A já občas myslím na to, co to bylo proboha za člověka, když tenhle svět dělá lepším i po vlastní smrti. Jak se rozloučit? Prostým děkujeme?