Zdroj energie, kdykoliv se mi jí nedostává. Stačí pouhá vzpomínka na tento výjimečný festival.

Mlejn v Meziříčku je kouzelné místo, uprostřed kouzelné krajiny, která Magorovým géniem přímo dýchá. Snad všichni jsme této příležitosti využili, abychom se zastavili u jeho hrobu. Chybí k nesnesení.

Magorovo Vydří předčilo veškerá má očekávání. Od Teplé první příležitost se zase vidět s lidma, kteří mi po jednom krátkém setkání přirostli k srdci. Vítali jsme se takovou dávkou intimních informací, že to Verču vyděsilo a odmítla pozvání spát přímo na mlejně.

Kundí svět Viktora Haita takových informací skrýval taky spoustu. Bavilo mě sedávat vedle výstavy, a říkat všem, že jsme s Veru jejím volným pokračováním. Z druhé strany postával Viktor sám, jeden z nejuchvacujících lidí, co jsem kdy viděla. Tak nádhernej, že jsem na něj spoustu času prozírala.

Čtvrtek při prvních koncertech a divadle utekl rychlostí blesku. Nejvíc jsem se těšila na Feral, film s Charliem Soukupem. Ten jsem ovšem nakonec vůbec neviděla.

Inu, setkáni je důležitější, než program. A to se mi prostě přihodilo. Setkala jsem se s Martinem. Oba po rozchodu, najednou sedíme vedle sebe, se slzami na krajíčku, poslouchajíc písně o vrtkavosti lásky.

Bylo to hrozně zvláštní, od první chvíle jsme byli na stejné vlně, přestože oba ranění, naprosto otevření a upřímní, neměli jsme problém spolu o čemkoliv mluvit. Ani jsem se nenadála, a místo před plátnem jsme seděli vzadu u rybníčku. Teda seděli, Martin mě choval v náručí, zabalenou do svojí mikiny. Přes mé protesty, že vážím víc, než on, a v tričku se třepe jako ratlík, to vydržel několik hodin.

Měli jsme v plánu terapii, vysvětlit si navzájem, proč se ve vztahu nějak chovají holky a nějak kluci, abychom zjistili, že naše problémy asi nejsou otázkou genderu. Že to oba napříč pohlavími vidíme stejně, a úplně nechápeme, co se občas děje na druhé straně.

S odstupem času je tohle setkání přesně, o čem pro mě Magorovo Vydří je především. O otevřenosti a svobodném projevu lidí, co k sobě mají blízko.

O tomhle a hudbě. Pro mě, s mým přehledem, nebylo těžké objevit spoustu nového. Nitrocel mi naprosto vyrazil dech. Charismatickej krásnej zpěvák, tomu odpovídající, chlapské surové texty, k tomu z mé milované Ostravy. Na jejich koncert se rozhodně pojedu podívat. Stejně perplex jsem byla z Vítrholce. Takový větší a vychytanější Čoko Voko, které jsem zbožňovala. A do toho neskutečně nadaná houslistka z prvního večera, ta mi nejde z hlavy.

Doplnila jsem si základní vzdělání u skupin, jako Bílé světlo, Sbor břežanských kastrátů, Špinavé spodní prádlo.

Nejvíc jsem se těšila na Knížákův Aktuál, Dášu s Oldou a Dina s hmotou. Nezklamali, pro mě naprostý zlatý hřeb koncertů. Obzvlášť Dáša s Oldou mě několikrát dohnali k slzám dojetí. Když vzpomínala na Magora s takovou láskou, když z nich bylo cítit, jakou lásku chovají k sobě navzájem, a když přizvali na pódium Sváťu Karáska, Skaláka a Čuňase ke společné písni.

Čuňas je taky ďábel, kterej celý festival šperkoval svým jemným humorem.

Odjela jsem vyzenovaná, se spoustou zážitků z koncertů, setkání a nových seznámení. Ne nadarmo je to Park kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé.

Foto: Bohumír Langmaier