Rok mi to hlodalo v hlavě, nikdo to nechápal, a tak jsem odjela.

Ještě, když jsem plánovala cestu, říkala jsem si, potřebuju se dostat na Mírové náměstí. Ne Náměstí míru. Na to bacha, ať hned nevypadám, jako kretén z Prahy. Na nádraží jsem se snažila nenápadně vysondovat, s jakými časovými možnostmi je zde možno získat jízdenku na městskou. No s nemalými. Vykulená jsem tam stála a dumala, dokud se mě paní nezeptala, kam jedu. Na Náměstí míru. Asi jsem kretén z Prahy. Paní mi vysvětlila cestu, tramvaje, všecičko. A já byla dojatá, nikde jsem nepotkala takhle milého hned prvního místního.

Vyšla jsem z nádraží a věděla, že si tohle místo opravdu zamiluju.

Ubytovala jsem se, a v euforii, že jsem zase jednou sama, samotinká, jsem ještě vyrazila do kina, protože to normálně nedělám. Kino Luna je překrásné poctivé kino s lístky skoro zadarmo. A Ženy v běhu jsou milý letní film, který mě párkrát upřímně rozesmál. A co si budeme, taky několikrát rozbrečel. Bylo mi tam tak dobře, mezi všemi těmi cizími lidmi.

Dům umění opravuje střechu, takže jsem bohužel neviděla, co jsem vidět toužila. Oběd jsem si dala v prvorepublikové Elektře, není tak noblesní, jak jsem doufala, navíc to spojení s finanční skupinou, se kterou zrovna nesympatizuji. Ale pár deci červeného nalačno, protože jsem den před tím vůbec nestihla jíst, vykonalo své. A tak jsem vyrazila na nákupy, to normálně taky nedělám. Všechna ta krásná holčičí trička byla z plastu, a tak jsem si koupila klučičí, na ty jim bavlny líto není.

Plato byl asi můj nejvíc zážitek z celé Ostravy, překrásné instalace. Hned po příjezdu jsem si tam znovu poslechla Proton!!!, a tak jsem se co chvíli na různých místech usmívala při vzpomínce na některou repliku. V Plato mi paní u pultu řekla, že doporučené vstupné je třicet korun. Dala jsem jí sto, víc jsem si netroufla, a chtěla dodat, nebo je to na Ostravu moc? Ale říkala jsem si, co kdyby tu hru neznala, byl by to neskutečnej trapas. Teda její, jsou věci, které by lidi, co se pohybují v umění, znát prostě měli.

Normálně ani nepřeskakuji svodidla do frekventované silnice, ale aspoň jsem se bála a uvědomovala si, že teď už jsem kretén korunovanej. Nic se mi nestalo, a ta procházka po mostu vyřazeném z provozu, kolem roztomilého hradu, až na hřbitov, kde jsem prochodila odpoledne.

První hřbitov, kde jsem se necítila dobře, začalo to nenápadně, krásný kostelík, kopec posetý hroby, na druhou stranu výhled na doly. Když jsem ten kopec ale vystoupala, hrozně negativní energie, zvlášť tam, kde byly nakumulované cikánské hroby, spousty malých dětí, mladých lidí, jak bylo pošmourno, na hřbitov počasí ideální, držel se dole i kouř a smrad z krematoria, které jsem obcházela. Odcházela jsem neklidná a vlastně se mi ulevilo.

Prošla jsem se kolem těch větších dolů, ty na mě zapůsobily neskutečně. Jsou to tak muzikální místa, a městu dělají tak krásné pozadí. To jsem ocenila jak ze hřbitova, tak z věže Ostravské radnice. Na té foukal opravdu silný vítr, i bez něj bych byla bez sebe strachy, nemusím výšky. Opřená o stěnu věže jsem si chvílemi myslela, že tohle je to místo, kde to nedám, a prostě a jednoduše zešílím. Krásná stavba to ale je, vůbec mi přijde, že jsou v Ostravě jenom krásné stavby, jako by tam došla veškerá nálada investovat jen v čase, kdy se všude nastavěly ty největší nevkusnosti.

Když už jsem u nevkustostí, Poruba. Většina lidí samozřejmě sorelu nesnáší, já jsem z ní vyřízená. Běhala jsem kolem oblouku jako ratlík, a připadala si jako v jiném světě.

A proč připadala, Ostrava je jiný svět, a když jsem ji nechala za zády, zase se mi oči zalily slzami. Místo, které si získalo mé srdce, místo, na které se budu rozhodně vracet.

Ráda bych se tam co nejdřív vrátila na koncert Nitrocelu, vstávej, chuju, do práce, si říkám každé ráno.