Střed města krásy sluncem zalitý,

ve Vltavě jeho otisk.

 

Nový svět,

co svoji letitost a prvorepublikovou bídu

schoval za nedosažitelnost námi.

 

Hrad má dneska hnusnou pachuť,

ale na Strahově je tak hezky,

a vždycky se dá utíkat dál,

do stylové náruče modré krve.

 

Ale tohle není doma.

 

Doma je Holešovice.

Za okny auta a tramvaje

a děti a opilci v parku,

vrývají se mi do palice.

 

Doma je Smíchov,

tu oblast nenávidím!

Přečti si Topolova Anděla,

nikdy už to tam neuvidíš stejně.

Jenže já to tam viděla vždycky tak,

a k tomu tisíckrát hůř!

 

Ta naše hospoda,

všechny tam znám,

protože zvenku tam nesmí.

 

Jdu na jedno,

maximálně dvě,

na hodinu,

maximálně dvě.

Jednou nejsem na dně,

sedím na záchodové míse.

A vedu monolog ke svému bohu.

Věděla jsem, že mě v tom nenecháš!

Tady jsem konečně doma,

nic není víc.

 

Vyklopím jich do sebe

docela ladně.

A nad ránem vyskakuji na cestu domů

s písní na rtu

Děláme divný věci.

Doma je skryto v osobnosti.