4. sraz závadové mládeže

Aneb Potlach na Slapech.

Jedna z akcí, na které jsem se velmi těšila. Jako na zakončení léta, a pro mě zakončení sezóny festivalů pořádaných venku.

Radost mi kalila smutná událost, kterou právě prožíval Láďa. S tím jsme se začali bavit po koncertě Yamabushi v Lahovičkách. Člověk, se kterým jsem prohodila pár slov v metru, přitom jako bych ho znala roky. Je od té chvíle jedním z mně tolik blízkých lidí, že jsem opravdu trpěla při představě, čím si jeho rodina prochází. Před Novoměstskou radnicí jsme se sešli s částí kapely Nevidim a potomstvem. A protože se i stav Láďovy dcery zlepšil, vyrazili jsme v dobré náladě směr Slapy. Tam jsme se lehce motali, a nakonec byli domorodcem ujištěni o správnosti směru na ten potlach. Moje duše jásala, v životě jsem neslyšela nikoho použít slovo potlach. Přitom je to čirá krása. Pánové byli do hloubi duše uraženi.

Místo na břehu přehrady to bylo vpravdě kouzelné. Stejné byly i okamžiky vítání se se starými známými a nová seznámení. Chatka a zázemí mě mile překvapily. Jen zima z toho víkendu udělala trochu bojové podmínky. A nachlazením trvajícím přes měsíc mi komplikuje život do dneška.

Jsem hrozná držka, a nějak neumím nedat najevo, že se mi něco nelíbí. A tak jsem se netajila nepochopením pro místní Walk On. Ráda jsem si konečně poslechla legendární Nevidim, jó, to je hodně jinej svět. Terra Ignota taky super zážitek. Ale vlastně jsem v pátek věnovala víc pozornosti Barboře a Arthurovi, se kterými jsem trávila celý festival, a dalším přátelům a známým, jakož i těm, co se seznámit měli zájem. Jsem pyšná, že už nějaký čas můžu mezi své přátele a známé počítat také členy kapely Yamabushi. Jedné z mých naprosto nejoblíbenějších kapel. Jsou neskutečně krásní, vzdělaní a talentovaní, a snad proto jsou schopni dělat takhle výjimečnou hudbu. Jejich koncert byl pro mě zlatým hřebem pátečního večera.

V sobotu, protože už jsem tam neměla umělce z Prahy, jsem byla víc osamělá, a víc se soustředila na koncerty, které byly dobře kvalitní. Užila jsem si milé vystoupení Slávka Janoška. Potom Sladkého konce a Hally Belly, kde mi učaroval Svědek. Nejvíc jsem se těšila na Gigi Gang, protože písničku Děláme divný věci, jsem schopná poslouchat půl dne v kuse. Nebyla jsem zklamaná, Gigiho charisma odpovídá jeho hlasu. Bojovala jsem statečně, ale zima mě přemohla dřív, než stihly některé kapely odehrát, mrzí mě to v případě Idiot Bastard Son, to mi přijde hodně, hodně dobrý, tak snad brzy jinde.

Neděli jsme si nakonec ještě rozhodli užít s Barborou a Arthurem na Slapech, slunili jsme se u kiosku, já už u čaje, a do Prahy se vrátili až navečer. Domů jsem se, pod vlivem tohohle skvělého potlachu, doslova dovznášela. A to jsem si vědomá, že to slovo není.

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s