Už kolik dní.

Naprosté prázdno.

Prázdno uvnitř těla i duše,

tohle bláznění je k zbláznění,

nepřežití.

 

Snažím se to přebít iniciativou,

ale běhám od čerta k ďáblu,

a zatloukám tak další hřebíček,

dezorientace, neschopnost

a únava.

 

Beru si dovolenou.

Dovolenou na své šílenství.

Ale musím ven,

na kafe,

s kamarádkou,

a vernisáž strážců paměti.

Co tak jako budu předvádět?!

 

Čekám na Andělu,

psala jsem jí nesnáším to místo!

Přesto mě tu nechá půl hodiny čekat,

je to tak nehumánní.

Nemuzikální,

hnusný místo.

Už aby se to prázdno opět zaplnilo.

Roztomilostmi běžných dní.