Viděla jsem fotky z příprav výstavy Strážců paměti, četla skvělý rozhovor Vladimíra Lábuse Drápala s Liborem Krejcarem, a tak není divu, že jsem se na vernisáž opravdicky těšila.

Tak opravdicky, že jsem se tam vydala i se slušně rozjetou depresí. Utěšovala jsem se, že se tam potkám s Láďou, a že je to androš, takže tam lidí bude pomálu. Ale ouvej, vedle Ládi jsem se tam potkala s desítkama dalších, kteří se dovnitř snad ani všichni nevtěsnali. Měla jsem co dělat, abych úzkostí nezačala řvát, ale to, co následovalo, mi dalo na depresi dokonale zapomenout.

Zahájení nemohlo být důstojnější, Vráťa Brabenec saxofon a výkřiky svobodného ducha, David Babka kytara a nachlazení a neskutečný talent. Já už jsem tušila z koncertu Plastiků, ale galerií zašumělo, že ten Babka je opravdu dobrej. U proslovu Vladimíra Lábuse Drápala jsem se snažila o jediné, nerozbrečet se, byl prostě dokonalej. Potom jsem si prošla výstavu, jak nejsoustředěněji to mezi tolika lidma šlo. Jedním slovem mocná. Lepší jsem neviděla, a nemá smysl ji jakkoliv popisovat, to se musí zažít zblízka.

Vlastně jsem se hned po ní chtěla vydat domů, ale nechala jsem se zlákat do Kasáren Karlín, kde se pro změnu zahajovala výstava Příběhy evropského undergroundu. A to, jak z nadpisu tušíte, koncertem  Bobeše & Bandu. Venku jsme narazili na další známé, dovnitř nás zahnala až zima. A Bobeš. Koncert v bazénu byl hodně neotřelý nápad. Hodně neotřelý a pěkně hloupý, protože zvuk se neskutečně tříštil. Ze začátku jsem na to reagovala optimisticky, že jsem to čekala horší, když jsem to místo viděla, že je to androš. Ale druhá polovina koncertu už pro mě byla náročnější, protože jsem byla unavená ze snahy rozumět slovům, a nějak zpracovat ozvěnu nástrojů. Hráli jsme hru, kterou kapelu nám která písnička připomíná, z toho plyne můj dojem z výběru písniček. Naprostá nesourodost. Ale spousta z nich se mi naprosto líbila, takže jsem domů odcházela opravdu nadšená celým tím nečekaným večerem.

Foto: Martin Fryč