Nemám ráda extrémy. Asi, že jsem tak extrémní člověk, že si potřebuji nějakým způsobem ulevit. Z toho důvodu jsem nikdy neměla ráda zimu. Ovšem co jsem si pořídila plastového norka, a v zimě mi tak zima být přestala, pár lidí má navíc důvod se pravidelněji smát, jsem tuhle nenávist překonala.

Moje nenávist k létu je však asi věčná. A není to jen o počasí. Ale taky o tom, že všechno a všichni tak nějak vybočí ze zajetých kolejí. A mě to nutí vybočit vespolek, byť to nepotřebuji. Na dovolenou u nás jezdím na jaře a na podzim, do světa v zimě. A i jinak jsem si vytvořila návyky a své bytí vyplnila takovými činnostmi, že nepotřebuju dělat něco jinak, utíkat, odpočinout si zrovna v létě. Letos si to uvědomuji palčivěji, než kdy předtím.

Mám za sebou nejlepší léto svého dosavadního života. Strašně moc jsem toho zažila, udělala, odpřemýšlela, tolik úžasných lidí potkala, k neuvěření se změnila, a k smrti zamilovala.

Přesto mi ze srdce spadl obrovský kámen, když jsem kupovala lístky na první podzimní Operitiv. Svět se přehoupl do mého nejoblíbenějšího ročního období a mě vrátil do normálu. A ukázal mi způsob, jak já můžu mít léto ráda, jedině ze vzpomínek.

Když jsem kupovala lístky na první podzimní Operitiv, cítila jsem úlevu, ale taky údiv nad tím, jak se může člověk mezi dvěma talkshows posunout.

Velkou část prostoru, kterou doteď v mém životě zaplňovala první kultura, teď okupuje ta druhá. Nové vědomosti, známosti a přátelství. A lepší ta přátelství, která trvají roky. Jsem vděčná za přátele a lidi, kteří mě obklopovali i před mým androšským obdobím. Jsou tu pro mě i dnes, umí se velkoryse srovnávat se všemi mými životními přemety. Zvláště pak jsem vděčná mojí nejlepší kamarádce Adriance, za to, jak je ke mně upřímná, snaží se mě chápat a respektovat, a jak mě dokonce do podzemí čas od času dokáže následovat.

Léto jsem začínala s pro mě nezvyklým statusem zadaná. A zamilovaná, jak jsem si uvědomila bohužel poněkud pozdě. Moje první undergroundová láska. Asi ji stačí popsat jediným slovem. Byla.

Z frustrace jsem se rozepsala, takže ji vysledujete v mých básních. Undergroundová básnířka. A nezanevřela jsem ani na blogování, konečně jsem se pustila taky do zážitků z akcí druhé kultury. Reportérka undergroundu.

Celé to volně přešlo do příprav hned dvou knih.

Pak tu je ještě jedna moje první undergroundová láska, byla dřív, a zůstane navždy, byť platonická. A právě na letním koncertě v podpalubí mě oslovil Kába sám.

Nikdy jsem neposlouchala hudbu, a nechodila na koncerty, teď nedělám nic jiného. Přitom bych měla, měla bych dělat manažerku své nejoblíbenější kapely poslední vlny.

Musela jsem se přestěhovat, a jsem nadšená. Mám velkolepý výhled na Výstaviště, byt mi atmosférou sedí mnohem víc, než předchozí. Holky, se kterýma bydlím taktéž. Taky jsem si sem, do čtvrtého patra bez výtahu musela každou jednu svoji věc vynést sama, a dalo mi to hrozně moc. Pořídila jsem si krásnou prvorepublikovou Thonetku, jako připomínku prvorepublikové části mojí osobnosti, kterou jsem jinak docela potlačila.

Taky jsem definitivně rozhodla, že Prvorepublikovou prostě rozvíjet nebudu, že už se mi to téma v konfrontaci s tím, čím žiju, vzdálilo.

Objevila jsem svoji úchylku na procházky hřbitovy, na kterých jsem začala fotit. To mi dřív cítění nedovolovalo. A naprosto se zbláznila z Ostravy, jednoho z mně nejbližších měst, co jsem navštívila.

Poprvé od školních let jsem si koupila batoh. A rozesmála Marušku, když mě chytila na cestě do Prahy s kempovacíma věcma.

Z donucení jsem se stala členem všech těch klubů, protože bez kartičky by mi nikde nenatočili pivo, co jsem vyměnila za víno. Taky se měrou, která nestojí ani za zmínku, podílela na přesunu baru, který je teď tak trochu můj domovský.

Asi se dá pochopit, že se těším, že si tohle všechno při podzimu a práci, co mě nejen baví, ale taky kotví, jako nikdy předtím, tak nějak uspořádám a budu v tom v klidu pokračovat.

A jaké bylo letos to Vaše?

Tenhle mám hned u domu, je krásnej a jsem tam pořád…