Deníky

V rámci vypořádávání se s minulostí, jsem likvidovala taky deníky, které jsem si až do začátku letošního roku psala. Ke každému roku jsem si udělala pár poznámek, abych si pamatovala, co jsem kdy prožívala, co jsem dávno zapomněla, a dnes mě překvapilo. A protože se mi psaní deníků přelilo do psaní blogu, mám tak nějak potřebu to na něm také uzavřít. Není to jednoduché, protože je to vlastně mými schopnostmi vyjádřené mé osobní Black Black Woods. Ale ono není jednoduché ani to, že o mně některé věci nevíte, a divíte se, že mám zvláštní vztah k vlastní rodině, a sama jsem evidentně vztahově disfunkční, a jsou pro mě v životě důležité jiné věci, než je obvyklé a jsem zvyklá ke všemu taky jinak přistupovat. Tak jo, jdeme se podívat, jak to se mnou bylo od 13 po 31.

2001 – 2002

Miluji samotu, řád věcí, analýzy stavu. Ráda unikám do říše snů, podporované světem knih.  Přeji si kamarádku, která by mi byla podobná, takže už tenkrát jsem měla pocit, že jsem jiná. Mám umělecké ambice, věnuji se koláži. Jsem normální holka s holčičími problémy a docela pohodovým životem.

Už v těch letech si do deníku píšu svůj oblíbený citát, který mě uklidňuje v nejrůznějších situacích.

Lidský život není nic jiného, než řetěz zmeškaných příležitostí. Sokrates

2003

Dostávalo se mi víc rozumu. Už tehdy jsem si do chlapů promítla svoje sny a zdálo se mi, že po mně všichni koukají.

Citáty, které jsem tehdy vzala za své, mě dnes překvapují.

Neužitečný život je předčasná smrt. Goethe

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co ví. Karel Čapek

Svět je zrcadlo. Mračte se do něj, a bude se na vás mračit. Marcus Tullius Cicero

Veselost je druhem odvahy. Hemingway

A co mě dojalo, jsou verše, které na mě tak zapůsobily, že jsem si je do deníku přepsala. Jsou od Ivana Wernische, na kterého jsem ještě ani při svém undergroundovém pátrání, které mě v současnosti zaměstnává a neskutečně baví, nenarazila.

Jen tak sám sobě k radosti,

spisuji drobné blbosti.

O formu nedbám, ale

blbosti jsou to dokonalé.

Ivan Wernisch

 

Sama jsem se také o básně pokoušela, první je úkol do školy, druhá vznikla z přetlaku, deprese.

Váza na květiny

Ty, jež ztrpčuješ živým květinám bytí,

ty, místo jejich posledního vydechnutí,

jsi poslední, co květy spatří,

jsi poslední, zkus to, zapři!

Květiny, jež čarovně z půdy,

vystrčily své dlouhé štíhlé údy,

květiny, co do slunce se smály,

ty samé, co vánkem se česávaly,

květiny, jež na louce šťastné byly,

květiny, jež do setkání s tebou žily.

Ty živá jejich budeš hrobka,

ne, nestyď se, tys toho hodna.

 

Má autodeprese

Když život nemá cíl,

a nemá ani směr,

když život nemá ničeho,

by se jen přidržel.

Když života pád zpomalí,

jen jedna živá naděje,

jež života spád usnadní,

a optimismu zaseje.

Semeno vzklíčí, však pozdě je,

moře života, moře bídy,

u nových dveří se rozleje,

neznáme hodiny, k čemu pak týdny.

Pořád se děje nějaké svinstvo,

a všechno to svinstvo má svůj důvod,

pořád se bojíme, však tvoříme lidstvo,

a vládne ten, kdo za sebou průvod.

Já už nechci, víc nechci se kývat,

z boku když zaduje, udeří silněji,

nechci a nebudu stále se jen dívat,

jak života bída hltí mou naději.

Já snila ve dne a snila v noci,

vlastní svět, život lepší vykreslila,

ve svých touhách jak po vyšší moci,

blouznila, prahla, tolik jsem chtěla.

Probuzení, hluboká rána do srdce,

bolest, co není k unesení,

probuzení, dvě směšné půlky holé zadnice,

kde nic, tu nic, prostě to není.

Jen já, je to moc, a nebo málo,

toť otázka nelehká,

jen já, za pokus by snad stálo,

udělat ze mě žijícího člověka.

To zdravé něco, co hluboko dřímá,

vyzvednout, probudit, volnost a důvěru,

a všechno to ostatní, hrůza mě jímá,

opustit, odhodit, doufat v tu proměnu.

Snad jednoho dne, po cestě plné shitu,

jaký to úžas, jaký to div,

snad jednoho dne, při polárním svitu,

řeknu si živ, živ více, kdy dřív.

 

První rok, kdy se viditelně projevují moje deprese. První problémy s nadváhou, způsobené dospíváním, antikoncepcí. Stresuje mě škola, trápí, že nemůžu vždycky všechno, co ostatní, neshody s rodinou. Ale také ty veselé starosti, s prvním klukem a hezké přátelské vztahy. Nejraději čas trávím v Apetitu, což je místní diskotéka. O prázdninách jsem plánovala napsat knížku, chtění evidentně nebylo dost silné, dodnes jsem z ní nenapsala řádku.

2004

Deprese, nadváha. Já jsem to nesla špatně, kamarádi neřešili, naopak mě obdivovali a lichotili mi, měla jsem kolem sebe neustále neskutečné množství kluků, co se mnou chtěli chodit. Ale rodiče mě neustále šikanovali. Středobod mého vesmíru byly diskotéky a přátelé, to už jsme chodili na Zámeček. A byla jsem nejlepší ze školy na Olympiádě v českém jazyce.

2005

Deprese, nadváha, neustálé napadání rodičů. Drželi mě mí přátelé, naše parta, a kluci, kterých se kolem mě motalo čím dál víc, v jednu chvíli Mates, první plnohodnotný vztah, když to srovnám s tím dětským chozením rok před tím. Ze zápisků jsem cítila zklidnění, moc mi tehdy pomáhalo, že mi celý můj svět tvrdil přesný opak toho, co doma rodiče.

2006

Evidentní posun, dospívání, přebírání odpovědnosti za to, kdo jsem. Napomohly k tomu věci s tímto věkem spojené, řidičák, první zahraniční dovolená bez rodiny, tehdy Itálie s Adriankou, a příprava na maturitu.

2007

Odmaturovala jsem, s Verčou dělala přes léto delegátku v Chorvatsku, moje první práce po škole. S rodiči už to bylo tak neúnosné, že jsem sebrala veškerou odvahu, a odstěhovala se do Anglie. Ujal se mě Gary, jezdila jsem s ním na místní fotbalové zápasy. Byla jsem neskutečně odhodlaná uspět a podařilo se mi to. Od začátku jsme na sebe pokukovali s Carriem. Chlapi, co se mnou přišli do styku, bláznili. Uzavřela jsem krásná přátelství, z nichž některá přetrvávají dodnes.

2008

Přestěhovala jsem se do krásného domu za řekou, plného skvělých lidí, byla neustále s přáteli. Učarovala mi cesta do Paightonu. Objevila jsem svoji úchylku pro chlapy s vadou řeči, Jude Law, a pak ten chlápek, co si ráno objednával kafe. Pamatovala jsem si, jak si ho dává, ale vždycky jsem se zeptala, abych slyšela to šišlavé Just one milk. Jezdili jsme na hokej, na Basingstoke Bizons. Nejlepší hodnocení tajné kontroly, které bylo kdy v Salisbury uděleno, bylo uděleno mně.

2009

S Darrenem, zadaným řidičem vlaků, jsme si začali psát vzkazy na ubrousky. Sblížily jsme se s Markétkou, která je součástí mého života dodnes, byť mě někdy svojí povahou pěkně štve a neváhám jí to dávat najevo. Chodila jsem do fitka, byla neskutečně energická. Byla jsem bezstarostná, vtipná, prostě mladá. Milovala jsem dlouhé snídaně v Neru, dodnes na ně vzpomínám. Jak jsem se pořádně vyspala, pěkně oblíkla, a celé dopoledne koukala na život proudící ulicí, a s Markétkou řešila životy naše.

2010

V Anglii mě to už tolik netěšilo. Monotónní život složený z práce, přátel a jídla, chlastu a nedostatku spánku. Neustále mi všichni skládali komplimenty, chlapi ze mě byli vyřízení, ale nebyla jsem schopná najít si vztah. Doma to velmi brzo po návratu spadlo do starých kolejí. Mé drahé rodiče rozčilovalo i to, že dýchám. Tím, že jsem se rozhodla zůstat v Čechách, začalo nejhorší období mého života. Rodiče mě nesnášeli, byli ke mně neskutečně sprostí. Přátelé mi taky ne vždycky rozuměli a uměli mi to dát sežrat. Do toho kolotoč nesprávných chlapů a práce. Psychicky i fyzicky jsem na tom proto byla bledě.

2011

Překvapuje mě, jak jsem byla vyrovnaná, energická, kolik jsem toho zvládala. V situaci, kdy jsem pracovala od rána do večera. A zadarmo. A tak si sekala jeden dluh za druhým. Kdy jsem měla jedno rande za druhým. Založila jsem si tenkrát Badoo. Ale vztahy byly naprosté fiasko. Hlavně pak ten dlouhodobý s Kubou, který se v tom roce začal. Kdy se vztah s rodiči tak vyostřil, že jsem se musela přestěhovat k Danielce, abych si odpočinula od věčného napadání.

2012

Byla jsem šťastnější, než si pamatuji, zpočátku. Starostmi jsem hezky zhubla, milovala jsem Kubu. To, že to s ním nikdy nebyl stoprocentní vztah, mi nahrazovali kamarádi, kterými jsem se obklopila. Vozili mě, kam jsem potřebovala, a vyplňovali mi program, když tu nebyl Kuba, nebo jsem neseděla v práci. V Partners jsem se našla, bydlení s Dančou bylo taky fajn změna. Ale přestala jsem se stýkat s kamarádkama. Přestaly jsme si rozumět. Pak se ale začalo přiostřovat. S Kubou jsme se neustále hádali, rozcházeli a usmiřovali. Bylo to vyčerpávající. A byla jsem z toho často nemocná. Skončila jsem v Partners, abych se věnovala Kubovu podnikání, a musela jsem se z finančních důvodů vrátit k našim.

2013

Jakub se se mnou na Nový rok rozešel. Problémy se zdravím, penězi i rodiči se stupňovaly. Objevil se nový Kuba. Ten rok jsme prožili prakticky spolu. Moc mi pomohl se vzchopit, začít si zase věřit. Jednou v životě bych na sebe chtěla pohlédnout jeho optikou. Objevil se taky Martin. A asi taky tak trochu díky němu jsem se rozhoupala splnit si svůj sen, a odstěhovala jsem se do Prahy. Po celou dlouhou dobu, co jsem neměla práci, mi byl neskutečnou oporou.

2014

Tento rok byl labutí písní našeho vztahu s Kubou. A horskou dráhou toho s Martinem. Zažívali jsme spolu krásné okamžiky, a hádali se, jako zjednaní. Bylo to neskutečně vyčerpávající. Začala jsem pracovat v Previu. A taky znovu po letech intenzivně číst. Poplatila jsem si konečně dluhy, totální úleva.

2015

Začala jsem postrádat osobní prostor, být často unavená a nešťastná. Začala jsem přibírat. S Martinem jsme se začali rozcházet ve velkém. Útěchou mi bylo umění, neustále jsem ho chodila někam studovat.

2016

Často jsem byla unavená a nemocná. Trápila mě váha, v práci jsem trávila víkendy, i státní svátky, hromady přesčasů. S Martinem to bylo klidnější, ale nedá se říct, že by byl náš vztah sluncem zalitý. U přátel jsem měla občas pocit, že mě sobecky využívají. Ale i tak jsem dost času zvládla věnovat kultuře a cestování. Začala jsem připravovat blog. A chorobně jsem neustále všechno uklízela.

2017

Přestěhovala jsem se do Holešovic. Byla to poslední výstraha ve vztahu a splnění velkého snu zároveň. Nechala jsem si nasadit rovnátka. S holkama z práce jsme cestovaly ve velkém.

2018

Definitivně jsme se rozešli s Martinem. Navštívila jsem Kubu, Hawanu jsem si totálně zamilovala. Oslavila jsem třicátiny. Zbláznila jsem se z Ondry, nejúžasnější rande. Ustála jsem zlomenou nohu, i neshody v práci. Nalezla jsem své vnitřní štěstí, taky boha, a propadla jsem undergroundu. Adoptovala jsem pana Čecha.

Holešovice

2 komentáře: „Deníky

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s