Pamatuju si ten okamžik. Tramvají brázdím Ostravu, je mi zrovna nějak šoufl. Po prohlídce sorely si jedu na chvíli lehnout. A v tom mi přiletí pozvánka na koncert. Nevěřím vlastním očím, to je kombinace od boha. Moje nejoblíbenější undergroundová kapela nové vlny a moje nejoblíbenější kapela vůbec. Málem vyskočím metr vysoko radostí, a od té chvíle se šíleně těším.

Pamatuju si ten okamžik. Sprška sprostých slov, když plánuju, jak se na Loket dostanu. Ale už si zvykám, na to mlácení se veřejnou ke všem čertům. Vlastně mě to baví, cestuju sama, mám čas přemýšlet, vnímám okolí, hledám, tahám z lidí informace.

Loket jsem proběhla jen tak zběžně, protože pršelo. Natrénovala jsem cestu na hrad, abych se večer nestresovala, a zalezla si s knížkou do postele. Když jsem se na hrad vydrápala podruhé, a rozhlédla se, zjistila jsem, že znám jen lidi z kapel a sedla si k jejich stolu. S klukama z Kabaretu jsme se předháněli, kdo je víc nachlazenej, jaké má průvodní znaky, zatímco Plastici vypadali svěže, kouzlo mládí.

S prvními tóny plastických písní jsem se ocitla v pohádce, a nebylo to tím, že jsem byla na hradě. Ta hudba a Kábovo kouzlo mě vždycky vystřelí do jiného světa. Koncert jsem si odtancovala, neskutečně užila, na pokusy o seznámení nereagovala, za pivo, co mi nosili, děkovala, a jen ten jedinej byl v tu chvíli celej můj svět. Kterej se se mnou zatočil, když mi po koncertě podal ruku a poděkoval mi. Řekla jsem mu, že bych ho chtěla mít ve svojí knížce o lidech undergroundu, s čímž souhlasil, a já věděla, že teď teprve je to dané a opravdu ji napíšu. Irena i Joe byli neskutečně milí, a tak mám najednou zase kolem sebe skupinu lidí, kteří mi chtějí s knížkou pomoct nad rámec toho, v co jsem já jen doufala. Underground je holt úplně jinej svět.

Ještě jsem stála na ochozu vybudovaném kolem rytířského sálu, působivé místo. A nechávala to v sobě doznít. Byla klidná, relativně teplá noc, já s pivem v ruce pozorovala, jak se Plastici chystají na cestu do Prahy, a přemýšlela u toho nad životem. Když mě vyděsili dva úchyláci v maskách. Jeden mě označil za stalkera, právem. Já mu věnovala výkřik a pár sprostých slov, taky právem, šíleně jsem se lekla. Druhej mi dal na výběr, jestli chci dovnitř nebo ven. Samozřejmě dovnitř, začínal koncert Kabaretu Dr. Caligariho.

Užila jsem si ho neskutečně, a ráda jsem pozorovala, že nejsem sama. Všichni tancovali, smáli se a vůbec krásně reagovali na krále nás bláznů.

Druhý den se parádně vyčasilo, tak jsem si prošla ostatní části hradu, neotřelé. A centrum města, trochu moc turistické, bezduché, škoda, architektonicky je roztomilé.

Foto: Kabaret Dr. Caligariho