Verča se rozhodla poslechnout své vnitřní pnutí, a odstěhovat se na Frýdlantsko. Byla jsem z toho nadšená, aniž bych tu oblast měla prozkoumanou. Už jen proto, že vím, jak těžké je přiznat si, co doopravdy chceme, a jak osvobozující úžasný pocit je, si za tím jít a nakonec to žít.

Byla jsem moc zvědavá na oblast, která jí tolik učarovala, protože máme spoustu věcí daných stejně, navíc Kafkův kraj. A tak jsme se jednoho pošmourného pátečního odpoledne sešly před penzionem ve Frýdlantu.

Prošly jsme si město, zastavily se v místní pekárně, a večer už rokovaly nad pivem v pivovaru pod zámkem. Byla jsem zrovna měsíc v kuse nemocná, už úplně vyčerpaná, práce mi stála, a já si nebyla jistá, že jsem udělala dobře, že jsem víkend neodřekla. Tedy do chvíle, kdy jsem se v sobotu ráno probudila.

Psychicky jsem byla úplně vyzenovaná, i fyzicky se mi hned udělalo líp. Tolik jsem se těšila, co mě tam čeká dál, že jsem radostně vyběhla ven, a nic mi nevadilo pošmourno, zima a déšť.

Ze všeho nejdřív jsme vyrazily na obhlídku domku, co se měl stát Verčiným novým domovem. Jak já ji chápu, kouzelné místo, ale se spoustou praktických překážek, bohužel. Pak jsme vzdorovaly počasí a prázdnému žaludku v bistru U všech andělů. Výborný jídlo, ale taky atmosféra, paní domácí je nadaná výtvarnice, což na vás dýchne z každého koutu toho místa.

Lázně Libverda na mě dýchly přesně tou atmosférou, kvůli které jezdím do Luhačovic. Lesy a vily uklidňující, maličká kolonáda je pěkné místo, ale fakt, že končí silnicí, a za ní ji hyzdí neskutečně nevkusný modrý dům, jako by přesunuli bordel z Varů, tohle místo docela deklasuje.

Co na mě udělalo velký dojem, bylo Kryštofovo údolí. Teda ne úplně ten místní orloj. Figurky jsou nádherné, ale jinak se na té trafostanici toho na můj vkus děje víc, než je možno snésti. Zamilovala jsem si most se sochou světce, dřevěný kostelík a hřbitov ve svahu, s tím nejkrásnějším výhledem do okolních kopců. A na mou prvorepublikovou strunu zabrnkala místní kavárna. Vlastně jsem si uvědomila, jak jsem tam tak seděla na pohovce, před sebou čaj a rebarborový koláč, poslouchala R. A. Dvorského, a listovala dobovým tiskem, že První republika není jen něco, čím jsem se pár let zabývala, že je to pořád moje součást, do které se chci ještě teď čas od času utíkat.

No a co by to bylo za večer bez posezení v pivovaru. Už se těším, jak se tam vydám v létě, kdy se dá sednout ven, a vyhlížet na ten krásný, kafkovský zámek.

Právě od toho víkendu jsem jako na trní, kdy se Verči podaří zrealizovat svůj sen, abych mohla trávit víc času v její inspirativní společnosti na místě, které je teď blízké i mému srdci.

Kryštofovo Údolí…