Jaký to je, žít s umělcem

Měla bys psát, jaký to je, žít s umělcem. Teda my spolu nežijeme, ale že jsem tvůj přítel, říct můžeš, co?

Ano, je to tak roztomilé, a ano, překvapivě je to z mého současného života. Jak jsem do tohohle spadla? Nebojte, ani tentokrát ne zcela standardní cestou.

Nejsem si jistá, že tohle je to, co myslel, ale protože mě čte, a je fakt chytrej, zase tolik ho to snad nezaskočí. A protože je starej a vyrovnanej, ani to s ním nijak zásadně nezamává.

Poprvé jsem ho zaregistrovala v Brně v Metru, kam jsem zavítala s Veru na koncert PPU. Už nevím, koho jsem tenkrát chtěla, ale vím bezpečně, že jsem byla frustrovaná, že to s ním nedopadlo. Byla jsem přesvědčená, že po mně kouká, Veru mi to potvrdila, a mě pro zbytek večera zcela ovládla zuřivost. Co si to do prdele dovoluje? Jako ten, koho chci já, nechce mě, a ještě po mně bude čumět tenhle? Od pohledu nevyrovnanej a zanedbanej frajer. To se mi snad zdá. Když jsem nasupená odcházela, potkali jsme se na schodišti. Uskočil mi z cesty, a něco mi řekl, což mi bylo milé, přesto jsem na něj nijak nereagovala. Venku jako z hororu. Začalo pršet. A přesunuli mi zastávku autobusu, který mě měl zavézt k našim. Neznámo kam. Telefon se mi vybil, já začala špačkovat nahlas. Jako první řešení mě napadlo vrátit se k tomu Metru a požádat kapelu, aby mě vzala s sebou do Prahy. Což mě udivilo, protože jsem tenkrát nikoho z nich, ani jiných undergroundových kapel a lidí neznala. Něco takového mi tedy nemělo vůbec sepnout. Ve chvilce ale na zastávku dorazila slečna se stejným problémem. A nabitým telefonem. Takže jsme si spolu vzaly taxi, a já dorazila jako hotový uzlíček nervů do rodného domku.

Dnes se nad tím zážitkem usmívám, protože už vím, že je jedno, jestli člověka na první dobrou nenávidím nebo miluju, že jediné, z čeho u mě nikdy nikdo nic nevykřeše, je lhostejnost, nuda a šeď.

Na další jejich koncert jsem se vydala až před pár týdny, tady doma v Praze. Šla jsem tam spíš, abych obhlídla terén, kvůli svojí kapele, případně se seznámila s Pepou, kterého chci do knížky. Ale vzpomněla jsem si taky na toho basáka. A byla zvědavá, jestli po mně bude zase koukat.

Šla jsem tančit do první řady. Ne proto, že jsem tím něco sledovala, ale prostě proto, že bych jinak po dalším náročném týdnu snad usnula. Byla jsem úplně vyřízená z dokonalé hudby, a pobavená ze sebe samé. Byla jsem si jistá, že zase kouká, a tentokrát mě to těšilo. Působil na mě totiž úplně jinak, vyrovnaně. Pořád se s bubeníkem něčemu smáli, najednou byl pro mě hezkej a zajímavej. Po koncertě jsem vypadla jako první, ale cestou domů ve mně hlodalo, že to není fér, že nemá šanci se ke mně dostat, kdyby chtěl. Požádala jsem ho na FB o přátelství.

Potvrdil mi to, ale to bylo taky všechno. A tak jsem mu v neděli napsala něco v tom smyslu, že jsem myslela, že mi něco chce, ale ať se tím nenechá rozhodit, že se můj svět úmyslně nepotkává s realitou, a že si ho pro pořádek mažu. Vypadlo z něj, že se se mnou chce vlastně vidět.

A tak jsme se viděli. A stálo to za hovno. U stolu v Liberálu postrádal to něco, co měl na pódiu. Vypadal staře, nervózně, strašně řval, a nahlas se smál, přišel mi jako buran. Tím spíš, když jsem platila a doprovázela ho na tramvaj, před jejímž odjezdem si stihl ještě koupit, a vyklopit do sebe pivo. Domů jsem přišla opravdu rozzuřená. Taky jsem si byla docela jistá, že kecal, a nevnímal mě ani při jednom dřívějším setkání.

Přesto jsem šla na další koncert. I když pravda spíš proto, aby Láďa nešel sám, když už se rozhodl koupit si tam ty mikiny. Honza se kolem mě pořád motal, choval se hezky. Na rozdíl ode mě, která jsem mu dávala vyžrat, že mě úplně nebere. Přesto jsem jako trubka čekala, až se všechno sbalí, a on mě bude moct odvézt domů. A přišlo mi roztomilý, že se mě v autě před domem zeptal, jestli mu dám pusu. A musela jsem si přiznat, že mě asi bere tak trochu od začátku.

Ani to ale neuklidnilo moji citovou horskou dráhu. Byla jsem z něj nadšená, když jsme byli na večeři v SaltnPepa, a na dlouhé procházce, jejímž cílem byl Nový svět. Tam mě poprvé políbil a mně připadalo, že se tam začal nový vztah. V tom mě utvrdil koncert v Plzni, na který už jsem jela přímo s PPU, hotová věc, že jsme spolu. Navíc projevil spoustu trpělivosti, a osobní statečnosti, když jsem netrefila na místo srazu, a oni mě museli vyzvednout, a z Prahy vyrazili o asi půl hodiny později, než plánovali. Pepa a Vráťa vzorně seděli v autě, neskutečná ostuda. Jenže pak jsem ho pozvala k sobě domů, a najednou mi lezl na nervy každým slovem a náznakem pohybu, a já si říkala, že bude lepší, když budu sama, protože jsem tak beztak nejšťastnější. Nakonec jsem mu stejně napsala, když jsem byla nemocná, a nemohla odjet na Moravu. A byla jsem ráda, že ke mně přijel spát. A ještě týden jsem čerpala z toho, že jsme se v neděli v klidu vypravili na oběd, kde jsem po dlouhé době naškrábala krátkou báseň. Pro něho. Že jsme spolu jeli do Písku, měnit kytaru, projít se, v kavárně podrbat o lidech undergroundu.

Takže jaký to vlastně je, žít s umělcem? To nevím. Nevím ani, jestli to kdy zjistím. Jestli budu chtít, jestli budeme chtít oba. Ale jak ho tak teď pozoruju, nemusí to být úplně daleko od mých představ o vztahu, ve kterém chci zakotvit.

Z Písku…

Písek

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s