Když dno nestačí

Konečně jsem se našla. V tom, kdo jsem, i tom, co dělám. Nebylo jednoduché se obhájit, mému okolí to vysvětlit, a nést následky. A není pro mě jednoduché držet takové životní tempo, abych stíhala dělat všechno, co je pro mě důležité.

Není jednoduché. Momentálně spíš, není myslitelné.

Byť dělám svoji práci už tak dlouho, že mě málokdy vyčerpá, není úplně nenáročná. Do toho se obklopuji lidmi, kteří ke mně v průběhu života začali patřit. A undergroundem, který ke mně patřit začíná právě teď. Píšu blog, knížky, načítám, co jsem zameškala, chodím na koncerty kapel, o kterých jsem neměla zdání, snažím se být prospěšná své milované kapele. Chvíli s někým chodím, a chvíli zase ne. Tolik změn, zážitků, a tak málo spánku. Občas někomu hlava nebere, kde na to beru energii. A já jsem přesvědčená, že ji neberu na to, ale právě z toho.

Jenže tělu to nestačí. Nejdřív jsem omezila koncerty a akce, až jsem se jich přestala účastnit úplně. Nic netuše, jsem si vzala dovolenou z práce, abych měla klid na svou ostatní práci. V neděli jsem si oddechla, že mám konečně volno. A v pondělí jsem se vzbudila nemocná. Byla jsem z toho zoufalá, ale nezbylo mi, než zapomenout na nekonečné seznamy úkolů. Doplazila jsem se do lékárny, uvařila si hrnec vývaru, druhý zázvorového čaje, topila jsem se při vyplachování dutin, a spala, nebo šílela, protože jsem zjistila, že můj problém je daleko rozsáhlejší. Nešlo mi číst a psát, nemohla jsem přijímat nové informace.

Týden dovolené naprosto k ničemu. Utěšovala jsem se, že jednou taky nemoc nepřechodím, a do práce půjdu zdravá, jenže jsem nemocná doteď.

Vyjma práce nemám kapacitu na nic jiného, a i tam je to teď nad moje síly. Jako naschvál se tam posralo, i co se nevyexportovalo, a sotva se to srovnalo, zase jsme se tam pohádali jako koně mezi sebou.

V pátek jsem měla úplně stažený žaludek, že tam musím, což nesnáším, protože jsem zvyklá, se do práce těšit. K tomu mé celkové rozpoložení, a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V kanceláři jsem si sundala kožich, a s hrůzou zjistila, že nemám sukni. Prostě jsem doma myslela na milion pět věcí, od jednoho odskakovala ke druhému, a jedno evidentně nedokončila. V prvotním šoku jsem chtěla jet domů. Na všechno a všechny se vykašlat. Ale pak jsem si řekla, že tohle už je tak hluboko pod dnem, že už není kam dál hrábnout. Namotala jsem si sukni ze šálu, počkala, až otevřou obchoďák, a koupila si nové šaty. Pro změnu ne císařovy. V práci jsem udělala, co šlo, navštívila babču a nakoupila si na víkend. Až potom jsem usnula u seriálu a probrala se po asi jedenácti hodinách.

Všem ta příhoda připadá hrozně vtipná, mě začíná děsit. Vůbec jsem to neviděla přicházet. Jela jsem si to svoje, a z ničeho nic nemůžu dál. Vypnulo mi tělo, a pro jistotu mi vypnulo i mozek. Ani ode dna se mi nepodařilo odrazit, a tak se plácám někde pod ním, a čekám, až se budu moct vrátit ke svému životu. První vlaštovky tu jsou, už jsem držela v rukou Labutí písně, a pomalu začínám i psát. Ale kdo mi vysvětlí, kde se stala chyba, a jak jsem měla poznat, že mám brzdit.

OK, hrozně vtipný to přeci jen je. Komu jsem tuhle historku vyprávěla, mi řekl, že se mu zdává, že se mu přesně tohle stane. Mně se to nikdy nezdálo, tak jsem ráda, že se aspoň sny všech ostatních staly mojí skutečností.

Zuzkyden

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s