Nejdříve jsem z domu nemohla, protože jsem byla pořád nemocná. A teď z něj nechci. Protože jsem odvykla. A mám trochu bázlivé období. Ale překonávám se vždycky, když si myslím, že to za tu dřinu bude stát. A ani tentokrát jsem se nespletla.

Musím přiznat, že nakonec rozhodlo, že v Obýváku jsem ještě nebyla. A navíc jsem zjistila, že se na něj koukám z okna. Nikdy jsem to na akci neměla blíž. Je to hrozně příjemný místo, kterému dodaly jak vystavené sochy Tomáše Brauna, tak Pojízdný cirkus Pavla Straky.

Tomáš si vernisáž jednoduše a upřímně zahájil, a přesně tak na mě působila. Hrozně klidně, asi vzhledem k použitému materiálu, a respektu k jeho tvarům a nedokonalostem. Na nic si nehraje, nic nekonstruuje, prostě je. Bavilo mě, si ji prohlížet, a bavilo by mě to hodiny. Několik soch, asi si chci nechat pro sebe, kterých, se mi opravdu líbilo. Dojaly mě, protože mi třeba zrovna něco nebo někoho připomněly. Jednu odtajnit můžu, narazila jsem tam na Vráťu Brabence, jako by si z oka vypadl.

Doplnit tuhle událost hudbou, energií a hravostí Strakova pojízdného cirkusu, byl skvělý nápad. Čas od času vyrazím na jejich filmy, ale tohle spojení je posunulo zase úplně jinam.

A samozřejmě jsem z nich měla velkou radost i po lidské stránce, protože se s nimi vždycky ráda potkám a bavím. Největší radost mi udělal Honza, co jsem se přestala trápit, že spolu nejsme, protože už mám nového Honzu, u kterého se trápím, že spolu nejsme, strašně ráda ho potkávám a debatuju s ním, směju se s ním, užívám si, že všechno, co mezi náma bylo, tam zůstalo, jen se to transformovalo do klidnější, trvalejší podoby.

Takže kdo jste prošvihli vernisáž, zkuste aspoň navštívit výstavu, nebo vyhledat přímo autora. A kdo jste zvědaví, co se tam doopravdy dělo, nebo vás zajímá, jestli jsem tam opravdu celou dobu seděla a pohnutě poslouchala, na Youtube najdete videa, která to celé dokumentují.

Foto: Tomáš Braun