Jestli chcete číst, jak je to úžasný, magický rok, ve kterém se všechno podaří, a už teď se závazky plní nad centrální plánování, čtěte něco jinýho.

Můj 2020 je zatím neskutečně náročnej. Čím více energie a podnětů do něj sypu, tím je zarputilejší. Vlastně ho s oblibou charakterizuju dvěma výrazy. Je rozbitej a nefunguje. Nejvíc energie mi bere vztah s Honzou. Nevím, jestli končí, nebo začíná, každopádně ze mě sype poezii. Takže mi i něco dává. A ještě je to dobré téma na naše domácí rozbory a vtipkování. Hláška: Já jsem starej a ty jsi měla být dokonalá, já jsem svoje splnil, ty jsi člověk, posrala jsi to, je náš happy end v kostce. V kostce, kterou jsme splácaly s Mili, která mi přispěchala na pomoc, když jsem měla pocit, že tohle už je na jednoho člověka přeci jen příliš snésti.

Když mám v paměti zalovit, co mě zatím nadchlo, svět musí být v rovnováze, vytanou mi výstava Milana Grygara, křest knížek, na kterém jsem se poprvé setkala osobně s Jáchymem Topolem, a vernisáž Tomáše Brauna. A myšlenka pohřebního playlistu.

To jsme se po Novém roce sešli v kanceláři, a Petr plácnul, že má někde schovaný pohřební playlist. Že by ho měl aktualizovat. A všichni začali vytahovat písně, které v nich k této příležitosti rezonují. Já se svojí potřebou působit na sebe neustále jako mudrosloví národa českého, jsem řekla, že to je přece jedno, ať si pozůstalí pustí, co chtějí, že to budou poslouchat oni. Ale pak se ve mně taky něco pohnulo. A řekla jsem, vlastně hovno. Já chci, aby určitě zaznělo Probouzení, protože to je nejkrásnější píseň Plastiků. A nadšená tou myšlenkou, jsem se ptala, jestli je tam určený nějaký časový limit, do kterého se tohle truchlení musí vejít. Protože jestli ne, naládovala bych do nich minimálně jednu písničku každé své milované kapely. A kdyby se mi to podařilo zavčasu, můžou mi tam ty kapely zahrát naživo. Že bych z toho vlastně udělala několikadenní fesťák plný undergroundové záře.

A najednou jsem věděla, že 2020 může být rozbitej a nefungovat, ale že to je všechno ne v té samotné okolnosti, ale v odpovědi na ni. Že to přežiju, jako všechno předtím. Nebo Paganini českého undergroundu zahájí poslední fesťák téhle mé pouti. A to přece taky nezní marně.

Pokud se vám zdám už ale úplně vykloubená, děláte mi radost. Vyplývá z toho, že se mi daří plnit radu mého kamaráda Tomáše. Tenhle krásnej chlap s neskutečným hlasem a bezstarostnou, čistou povahou, mi na mé pochybnosti o kvalitě mojí první sbírky napsal. Zachovej paniku, voe. Asi myslel tu moji, která mě určuje, ale já ji pro jistotu zachovávám všude. Bděte.