Samozřejmě mám zase tendenci nekomentovat, a snad až vytěsňovat téma, které teď hýbe celou republikou, celým světem. Je za tím můj přirozený odpor ke stádnosti. A monotónnosti, které jsem si do života zanesla sama tak akorát, a možná ještě o trochu víc.

Já nevěřím na všechny ty srdceryvný statusy, nevěřím, že si z toho moc lidí cokoliv odnese. Už jen ty nářky, že se musí pár dní opravdu intenzivně věnovat dětem, které porodili a vychovali. Nevěřím, že tím získají. Teda když nepočítám příběhy pro vnoučata. Jak jedno odpoledne nebyly v obchodech těstoviny, a dvě odpoledne zelenina.  Po tom, co se tady dlouhodobě děje, nevěřím bohužel ani tomu, že tuhle zemi vedou odborníci, a že se s tím vypořádáváme, jak nejúčinněji jde. A tak prostě jen respektuji nařízení, sedím doma, a vycházím jen v nutných případech.

A pozoruju se, teda ne, jestli nemám teplotu, ale co na to moje psyché. Trochu jsem se bála, že budu sedět doma a tesknit po tom posledním. Vždyť sotva před týdnem jsem si uvědomila, že to mezi náma nemůže být konečnější. Trochu jsem se bála, že budu úplně rozložená z toho, že se děje něco nezvyklého, nepříjemného, a já jsem na to zase úplně sama. Ale kupodivu jsem za to vděčná. Mám zase jednou svůj klid, nemusím se o nikoho starat ani bát, nevyčerpávám se emocionálně zbytečným fantazírováním o vztahu. Na mojí práci se to zatím neprojeví, můžu ji stejně dobře dělat z domu, a vždycky je spousta věcí, co bych chtěla uspořádat. Už jen, když si mám za normálních okolností vybrat, jestli večer roztřídím fotky, nebo si zajdu na koncert s přáteli, fotky nechávám, jak jsou. A pak je tady moje psaní, co víc potřebuju k životu.

A tak mě vlastně zaskočilo, jak se umím s rozchody vypořádávat čím dál rychleji a důstojněji, a začala jsem si sebe sama o něco víc vážit. A když jsem tak o tom všem přemýšlela, zaskočilo mě taky, jak si mě absolutně nevážil ani jeden z těch chlapů poslední doby.

S Honzou jsme si nic zásadního neudělali, i to málo byl problém obou stran, já se mu přesto tři měsíce omlouvala, snažila jsem se s ním potkat, a celou situaci probrat. On setkání odmítal, a často mi ani neodpovídal. Což prostě není chování, které čekáte od chlapa, kterému je 45 let, a ještě včera vám tvrdil, že by s vámi měl dítě. To mám opravdu přijmout, že chlap v jeho věku a s jeho intelektem mi nalže kraviny, které si myslí, že chci slyšet, a ano, asi jsou to věci, které už dnes chci reálně slyšet, aby si nevím co? Je mi líto, ale tomu prostě odmítám věřit, to by bylo tak strašně smutný. Po tom, co jsem mu napsala, že ho miluju, přesně takového, jaký je, že ho nechci měnit, že vím, že to budu já, kdo se přizpůsobí jeho životu, mi napsal, že teď nemá čas, že odpoví. Už to je blbý. Jenže on už nikdy neodpověděl. To je ještě trochu blbější. Mám snad na čele nápis onuce, kterého jsem si nevšimla?

To s Honzou před ním jsem si to tak rychle uzavřít nedokázala, asi proto, že jsem na něm celou dobu viděla, že mě miluje, a bojuje spíš sám se sebou, než se mnou. A asi to byla opravdu moje spřízněná duše. Ale dával mi to teda vyžrat pekelně, rok neskutečnýho psychickýho vyčerpání, kdy jsem s ním chtěla být a lezla za ním, a on vtipkoval, bagatelizoval a odváděl řeč, kdy jsem s ním chtěla být, a vyhýbala jsem se mu, kdy jsem s ním chtěla být, a ozýval se mi on, nebo se mnou trávil veškerý čas na akcích.  A já pak odpovídala, že spolu už nejsme, a místo jeho koncertu poslouchala vlastní. Výbuchy smíchu doprovázené vševědoucím, jó, jasně, na to vám tak skočíme, vždyť to na vás vidíme. A když jsem u té spřízněné duše, což je termín, který použil druhý Honza, aby na mě svedl, že on se mnou nechce být, mám to už opravdu uzavřené? Myslela jsem, že ano, ale proč mě potom tolik rozhodil, když za mnou přišel, že o tom přemýšlel, a určitě chce rodinu. Myslím, že to, že ne se mnou, protože jsem nečetla nějaký knížky, řekl až po tom, co jsem mu na: „Vidíš, jak jsem si k tomu došel sám, když na mě netlačíš? “, odpověděla: „A vidíš ty, že už jsi mi dneska u prdele?“ Jenže já pak nespala a vypisovala mu jeho oblíbený excely s rozbory, co zase mlel za kraviny, a proč je úplnej čurák. A druhý den jsem šla na koncert, na kterém jsme se rok předtím potkali, se smíšenými pocity. Ale taky obklopená přáteli, kteří mě od jeho utrápeného chování dokonale izolovali. A tak to zůstalo zase celé nějaké otevřené, a zůstane to tak asi napořád, protože nevěřím, že i kdyby ke mně pořád ještě něco cítil, je schopný za mnou přijít a říct to jako chlap. A nemyslím si ani, že je natolik silná osobnost, že by vydržel překonat to období nejistoty, jestli se s tím zvládnu srovnat, že by vydržel, že už to asi ani přes veškerou snahu nepůjde.

A už jen taková třešnička na dortu ze včerejška. Teda spíš poslední kapka, která mě utvrdila v tom, že tenhle vztahový marast si nechci nechávat pro sebe. Kuba. Je to kluk, se kterým jsem dost intenzivně kamarádila v minulosti. V tom období pro mě opravdu moc znamenal, potom se párkrát úplně jako kamarád nezachoval, odvál ho čas, a já už dneska říkám, že jdu na film s bývalým kamarádem. Jako odpověď na krizi středního věku si koupil Porsche.  Na krizi, kterou nemá hned ze dvou důvodů. Jednak není ve středním věku biologicky, a druhak, když osobnostně nerosteš od asi devatenácti, nejsi v něm ani mentálně. Měli jsme se jet projet v týdnu, ale spadly mu trhy, začal prodělávat peníze, a měl jiné starosti. Tak já si neodpustila pár vtípků, a pak jsem se uklidnila s tím, že mě to mrzí, a kdyby chtěl o víkendu přijít na jiný myšlenky, padl mi program. On, že na víkend program má. A tak jsem všechno hodila za hlavu, a protože jsem byla unavená po dlouhé menstruaci, a ještě delším životě, sobotní dopoledne jsem prospala. Akorát jsem se probírala, psala si s přáteli, které zajímalo, jak mi je, když naše výměny pozornosti přerušil volající Kuba. Už pozdrav ahoj vole mě úplně nenaladil na přátelskou notu. Řekla jsem něco ve smyslu, kdo ti poradil, že mě takhle můžeš oslovovat. Chlapec nedbal, a pokračoval neohroženě dál. „Něco mi odpadlo, řekni mi, kde teď přesně jsi, já tě vyzvednu, pojedeme se projet. “ „Kubo, já jsem se teď probudila, potřebuju se aspoň umýt. “ „Ser na mytí, je to jedinečná příležitost. A jak to, že spíš v poledne? To kdybych věděl, tak ti snad ani nezavolám. “ Zlato, co takhle jak to, že spíš, je ti něco? A v klidu, je to narychlo, když tě vyzvednu za půl hodiny, zvládneš udělat, co potřebuješ?

Můj problém není karanténa, do které jsem byla v průběhu psaní článku přibrána Mílou, navrátivší se z hor v Rakousku. Můj problém je, že umím dokonale obelstít sama sebe. Můj problém je, že jsem si myslela, že si sama sebe někdy vážím až moc. Ale podle chování chlapů v mém okolí, v poslední době, mi připadá, že sama sebe vidím, jako totální póvl. Protože jinak si neumím vysvětlit, kde berou tu jistotu, že se ke mně jako k póvlu můžou chovat.