Už dlouho jsem si nepsala jen tak. Sama sobě pro radost.

Píšu hodně básní, ale k tomu mě nutí vlastní psyché. Je to účinná terapie. Píšu své reakce na události, kterých jsem účastna. Takže se musím aspoň elementárně něčeho držet.

Ale od naprosté svobody psaní, kdy sedím nad prázdným papírem, a vlastně nevím, o čem to bude, jsem se úplně odstřihla. Přitom je to pro mě tolik zajímavý proces.

Začnu si rekapitulovat, kdo jsem a co chci, kde se nacházím, co se mi poslední dobou přihodilo, ale v tom už mám napsaný název. Aniž bych věděla, jestli se bude k příspěvku hodit, nebo mě zavede jinam, než jsem se měla vydat. A najednou, po všech těch tématech, která mi přijdou v tu chvíli nosná, vypluje něco divnýho, nezajímavýho, o čem nemá smysl psát. A dušička se zaraduje, protože psaní je už asi jediná oblast v mém životě, kde mě baví výzvy. Poslední dětinská oblast, kde si řeknu, tak schválně, jestli na tohle mám. A vrhám se do toho po hlavě a s nadšením.

Ve všem ostatním už si spíš jedu styl, aha, výzva. To je spousta práce, času a energie. Je to vážně potřeba? Nezvládl by to někdo líp? Co se stane, když to nezvládnu já? A když zjistím, že mi to dává opravdu smysl, přesto není nikdo, kdo by to udělal, nebo udělal tak, jak mi přijde, že je to potřeba, řeknu si, že se tedy obětuji a zkusím to. Když se to nepovede, ono se to nikdy neposere, a já už asi taky pocity méněcennosti trpět nezačnu. Aspoň nijak dlouhodobými.

A ono to funguje, občas napíšu něco, co mi udělá radost, a dlouhodobě se věnuji jen věcem, na které stačím, a dělají radost lidem kolem mě i mně samotné.

Z úvodu se mi vyklubal kompletní obsah, a vlak právě přijíždí do Prahy. Hezky to do sebe zapadlo. A já jsem zase o něco chytřejší, protože když jedu v neděli, jsem zpruzená, že se cesta domů vleče. Zatímco když jedu v pondělí, cesta direct do kanclu uteče až příliš rychle.