Ta Dejvická Nádražka,

přetékající dušema, co jsou v mojí přízni.

 

Není si kam sednout,

a není se s kým bavit,

chci lapnout kabát,

vystřelit do noci,

ale udrží mě kapely.

 

Jeden ze tří dobrý.

 

Oblíbená, protože jiná.

 

Bizár, ale dělaný s takovou energií,

že to dohromady musím milovat.

 

Už zase jsem žádána o ruku,

přitom jediné, o co jim skutečně jde,

je kopnout mě zase rychle do prdele.

 

A tak chladnokrevně domluvám detaily svatby,

a mizím bez výměny kontaktu.

Tak zněla dohoda s Verčou.