Vzbudím se,

bolí mě hlava,

po jediným pivu

nebo spíš

po mým posraným životě.

 

Venku začíná vycházet slunce

a já chci řvát

proboha ne, to už nikdy nedělej.

 

Vždyť budu muset zase

poskládat svoji mysl,

aby mi už úplně neodešla

z toho, co se včera stalo

po koncertě.

 

Proboha ne

nechci konkrétní dny

snesu sotva temné neurčité noci.

 

Schovám hlavu pod peřinu a dětinsky prodlužuji ten okamžik

nádherného bezčasí

nic se nestalo a nic nebude

nebude to bolet.

Ale moje psyché už je navyklé pracovat.

A tak mi začíná stavět obrané zdi

a skládat verše za sebe

po tvářích mi konečně zase kloužou slzy

 

Znám, jak chutná beznaděj.