Fenomén underground

Jsem asi hotová s dezorientací, úklidem domácnosti, i tříděním fotek. A tak nevyhnutelně přišla otázka, co dál. Mám nějaké cíle ku zlepšení sebe samé, a svého života. Mám pořád práci, a aspoň elementární společenský život. Ale mám také ničím nevyplněnou obrovskou mezeru v mém srdci a volném čase. A tou je underground.

Ať už plány s Kabaretem, které jsem měla spřádat dávno, ale nějak jsem se do toho nedokázala dostrkat. Nebo knížka o lidech, ke kterým jsem si vytvořila neskutečné pouto. A kterou už mám ve fázi před samotnými rozhovory.

A tak jsem si řekla, že mi neuškodí, znovu si sjet Fenomén underground. Jednu z věcí, kterými to u mě začalo. Připomenout si všechno důležité, a vstřebat zapomenuté. Ujistit se, že otázky do knížky jsou ty, které chci pokládat, a na seznamu mám všechny, kterých se chci zeptat. Zapsat si všechna ta místa a fesťáky, na kterých budeme příští rok hrát, prostě snažit se tu mezeru vyplnit něčím důležitým. Pro mě, snad pro ně, a ideálně i pro ty, co se zatím nezajímali, nebo přijdou po nás.

Pamatuji si, když jsem skoro dva roky zpět zírala, že tu něco takového existuje, že to někdo takhle dokázal zmapovat. Byla jsem u vytržení, o jak neskutečně nádherné lidi jde. Dojímala se k slzám a děkovala bohu, že tady je ke komu vzhlížet, a od koho se učit. A to jsem neměla tušení, s čím si Fenomén rozkoukám po druhé.

Už jen to, že vím, že znělka je ve skutečnosti část písničky Plastiků, je o sto procent vědomostně jinde, než tenkrát. A to nemluvím o tom, jak Kába sešel z pódia, a přišel mi podat ruku a poděkovat, že jsem přijela na koncert. A Vráťa mi řekl, ať si z toho nic nedělám, že jsem se ztratila na Zličíně, museli mě vyzvednout, a přijeli na koncert později, než bylo plánováno. Taky mi vyjmenoval, kdy se kde v Praze ztratil on, a odměnil mě vyprávěním o květinových instalacích, které právě dokončuje. A tak si říkám, že vedle cílů knížky a kapely, uplatním taky vlastní vzpomínky. Vždyť co by byl underground bez drbů, a proč si ty polobohy trochu nepolidštit, a nepodívat se na ně skrze zážitky někoho, koho snad jakýmsi nedopatřením pustili mezi sebe, a on si je za to pustil do svého srdce.

Hned s prvním dílem Fenoménu underground, se mi vybavilo setkání s Čuňasem. Sem tam ho na nějaké akci uctivě pozoruji zpovzdálí, ale loňského 17. listopadu to povzdálí prolomil. Ne, že by to udělal nějak cíleně, prostě jsme byli s Pavlíkem Bratským ze Sboru břežanských kastrátů na každoročních koncertech ve Vagonu, a seděli jsme u jediného stolu, kde bylo ještě volno, čehož Čuňas využil.

Okamžitě se tam k němu začali slétat přátelé, a kdo nebyl po ruce pro pořízení fotek na památku. Přistoupila jsem k tomu nejzodpovědněji, jak jen je to s mými technickými schopnostmi a tamním osvětlením možné, docela dlouho štelovala a několikrát přefocovala.

Čuňas moji snahu ocenil slovy, člověče, ty jseš nejlepší paparazzi na světě, ty dostat za úkol vyfotit princeznu Dianu, je ještě dneska živá. Začala jsem se hrozně smát, poslala ho do hajzlu s tím, že jsem dělala, co jsem mohla, on spokojen se svým vtipem, mě objal, řekl mi, že mě rád poznal, a odešel do noci.

Jsou akce, které se povedou tak nějak víc, než ty ostatní. Já strašně ráda vzpomínám obzvlášť na zimní křest Guerilla Records v Kaštanu. Kapelám jsem, přiznám se, pozornost dvakrát nevěnovala, protože jsme se s Tomášem Drápalem a Kubou Stankovičem neskutečně bavili.

Díky tomu, že jsem s Tomášem seděla u cédéček v předsálí, a vedle mě byla volná lavice, si přisedl Sváťa Karásek. Už z toho jsem byla úplně u vytržení. Mé vytržení se vystupňovalo, když to neuniklo jednomu z dokumentaristů akce. Já budu mít fotku se Sváťou. Už to by jednomu vystačilo na celý život, a považte, že člověkem za fotoaparátem nebyl nikdo menší, co do vzrůstu, významu a krásy lidskosti, než sám Bobeš Rössler. Když přišel Martin Linhart se sbírkou Sváťových textů, a žádostí o věnování, vyřešili jsme to tak, že já jsem napsala věnování a Sváťa se podepsal. Omlouvám se za zničenou knihu, no zároveň, bože, já spolupodepsala knížku se Sváťou Karáskem.

Po křtu se spoustě lidí ještě nechtělo domů, a tak jsme se sesedli v předsálí, Vejška vzal do ruky kytaru, začal zpívat, a všichni ostatní s ním. Kdyby byla stupnice na souběh vnitřní a vnější krásy člověka, kvůli těmhle lidem by se musela přepočítat a nadstavit. Snažila jsem se víc zpívat a míň se zajíkat dojetím, u věcí od Kryla, Skaláka, ale taky Charlieho, který tam seděl mezi námi a spokojeně se usmíval.

A Charlie byl konečně posledním hřebíkem do mojí rakve vděčnosti. Když jsem odcházela, úplně samozřejmě jsme se objali, a popřáli si dobrou noc, aniž bychom se kdy předtím spolu jakkoliv sblížili. To naprosto nebylo potřeba, dvě bytosti s jedinou společnou myslí. V undergroudu se dá cítit to nejkrásnější.

Foto: Bobeš Rössler

Sváťa Karásek

2 komentáře: „Fenomén underground

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s