Jde to překvapivě rychle jinam.

Nesmělé pozvání na procházku.
Odtud jsem to nečekala.
Ale mám nevyřčenou otázku,
a karanténu,
v té chvíli,
jako když ji najdu.
Pak se ale ve svém hněvu zeptám.

Jde to překvapivě krásným směrem.
Několikrát dokola čtu,
ta nejupřímnější vyznání.
Začínám se namotávat,
takhle se mi nikdy nikdo nedal.

A jde to do prdele,
jde mi na nervy.
Strávila ho tenze,
co všichni prožíváme?
Nemá náladu,
je unavenej,
nemá pro mě hezká slova.

Aneb jak si vzlet a pád
odbýt ve třech dnech,
po telefonu.