Nedlouho po té, co jsem začala básnit, jsem začala pozorovat zvláštní jev. Jako by se schopnost tvořit musela nutně vykompenzovat ztrátou schopností jiných.

Najednou jsem víc roztěkaná, nesystematická. Bolí mě praktické věci, které řešíme kolem vydání první sbírky. Směji se, a mávám rukou nad věcmi, které by mě dřív nutily k aktivitě. Ale hlavně, a to je vtipné, jsem pozbyla schopnost uvařit si.

Po kuchyni se motám jako veverka v kýblu, provádím zcela zbytečné úkony, a výsledek tohoto snažení bych nenabídla nejhoršímu nepříteli. S mým současným nepřítelem naštěstí trávíme veškerý společný čas venku, na procházkách, koncertech a filmech, a když se vracíme pozdě večer domů, nečeká, že budu cvičit pozdrav hrnci. A tak se cpeme kebabem a pizzou, a čekáme, kdy nastane ten den, co neprolezu dveřmi.

Moje vařící zážitky se už pomalu začínají dostávat do povědomí mého okolí. A tak bych asi mohla rezignovat, vzdát to, jíst zase výhradně venku. Ale tak nějak mě to baví pokoušet. Pár dní zpátky jsme se s Mílou sešly v kuchyni nad přípravami jídla. Dobrá příležitost ji přesvědčit, že nekecám. Čarovala jsem rukama nad bordelem na kuchyňské lince, kterému jsem vládla. Podívej se, brambory jsem převařila, pamatuješ, jak jsem posledně hodinu vařila vajíčka? Tak proti těm jsem se dneska zase pochlapila, to jo. A tady už se mi brokolice pálí, a tady ji ještě nemám obalenou, chápeš, jak jsem neschopná? Jako finální potvrzení jsem jí hodila na hlavu skleněnou láhev olivového oleje ze své horní police, do které jsem pro cosi hrabala.

Ale tak co já vím, třeba si teď, v tvůrčí pauze, udělám nějaký ten michelinský zářez.