Už je vám někdy stalo, že vás dělilo deset dní od chvíle, kdy dva lidi rozhodnou o vašem dalším životě?

Všechno to začalo s karanténou. Zvláštní období, ve kterém jsem si dořešila vztahy, protože tak nějak všichni měli nervy na pochodu, a potřebu si uklidit, všechno si vyříkat. Období, které mě utvrdilo v tom, že jsem se konečně řadou kvalitních rozhodnutí dopracovala kvalitního života, ve kterém se cítím dobře. Vytvořila jsem si kolem sebe svět, který se hned tak nezhroutí.

Když se mi zrovna v tu chvíli ozval neskutečně milým způsobem klučina, co jsem ho sotva znala, brala jsem to jako dobré znamení. Začali jsme se vídat, sbližovat, já poprvé ve svém dospělém životě nekoukala neustále na hodinky, a nepromítala si v hlavě seznamy úkolů. Byla jsem shovívavá k jeho komplikované osobnosti, i tomu, že v sobě neměl dořešené vztahy. Netlačila jsem na něj, jen si užívala společně tráveného času, a bylo mi jedno, že je ode mě mladší, a bylo mi jedno úplně všechno, a byla jsem šťastná.

Mé štěstí se začalo kalit, když jsem zjistila, že vztahy nemá dořešené nejen v hlavě, ale tak trochu ani formálně, a že mi tak trochu lhal. Brzo jsem se s tím ale srovnala, a začali jsme se znovu scházet, tentokrát už jako kamarádi, a v pravdě. Ale dlouho nám to kamarádství nevydrželo, a zase to sklouzlo do něčeho, co mělo rysy vztahu. Nakonec i potvrzené tím, že sice pořád nevěří, že by s ním někdo, jako já byl, ale i kdyby to mělo trvat dva měsíce, stojí mu to za to. Takže jakmile se jeho bývalá přítelkyně vrátí, dořeší si to s ní, a pak už se jen zbývá vsadit, jestli dva měsíce, nebo celý život. Můj skromný tip byla pochopitelně ta druhá varianta.

Taková obyčejná sobota. Kluci si na kopci dali souboj v šermu. Já je oba zavázala do chráničů, a se zájmem pozorovala dobře mířené výpady. Šavle a vzájemná obdivná zvolání létaly vzduchem. Nečekaně první věcí, co se rozsekla, byla Kubova hlava. Žádný drama, ale do první krve bezezbytku splněno.

Střih, sedíme u něj v kuchyni, na chvíli bokem od jeho rodiny a přátel. A úplnou náhodou se dostáváme k tomu, jak to bude za těch pár dní vypadat. A já s úděsem zjišťuji, že co mi řekl ve Hvězdě, už zase neplatí. Dobře mířený výpad do srdce, tentokrát do krve poslední, nedořezal by se jí ve mně.

Co nejrychleji jsem odtud odjela, a tím se mi ku podivu tak nějak ulevilo. Nakoupila jsem si, udělala si pořádek, naplánovala budoucí týdny. Teď balancuji mezi tím, že nechci pracovat do padnutí, jenom abych na to neměla prostor myslet. Ale nechci moc odpočívat, protože se mi hned začne rojit v hlavě, jak děsně nefér mi přijde, že o mém dalším životě nemůžu tak docela rozhodnout sama. Že se najednou tak nějak nepočítá, že jsem byla náročná na sebe, své chování, a postoj k té věci. Že se najednou tak nějak nepočítá, že jsem na něj kladla nárok jediný. Aby udělal, co si udělat opravdu přeje.

Modří už vědí, ať to za deset dní dopadne jakkoliv, dopadne to dobře. Z vývoje se dá výsledek docela dobře odtušit. Zatím to ve mně nic dramatickýho nevzbuzuje. Vlastně to ve mně nevzbuzuje vůbec nic, chybí pocit, že bez něj nechci být, doprovázený slzami zoufalství. Chybí vztek následovaný mrštěným mobilem, za to, že mi lhal, využil mě. Je tam jen to desetidenní čekání, neutrální čekání. Nevím, proč jsem ho neutnula s tím, že má táhnout k čertu, když neví, čí je. Nevím, proč mi tohle jediný logický řešení připadá jako naprostá blbost. A dál se pasu na téhle svojí situaci. Ještě deset dní.